ECLI:CZ:US:2012:2.US.3325.11.2
sp. zn. II. ÚS 3325/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Slezská 3, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ č. j. 9 C 211/2005-150 ze dne 19. 11. 2009, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 273/2010-180 ze dne 12. 10. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 680/2011-204 ze dne 7. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, vyplývajícího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel v postavení žalobce domáhal proti žalovanému M. P. (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 310 500 Kč s příslušenstvím jako úhrady za bezesmluvní užívání budovy bez čp., nacházející se na pozemku st. p. č. X v k.ú. Sluštice, obec Sluštice, a to za období celého roku 2003 a ledna 2004. Rozsudkem č. j. 9 C 211/2005-150 ze dne 19. 11. 2009 Okresní soud Praha - východ (dále též "okresní soud") podanou žalobu zamítl (výrok I.) a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů řízení (výrok II.).
Dle zjištění soudu prvního stupně byly předmětné prostory o velikosti 403 m2 přenechány vedlejšímu účastníkovi do užívání na dobu neurčitou na podkladě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 28. 12. 2000, která byla uzavřena mezi P. K. jako pronajímatelem a vedlejším účastníkem jako nájemcem, za měsíční nájem 35 000 Kč. V katastru nemovitostí byli v rozhodné době jako spoluvlastníci předmětných prostor evidováni stěžovatel a P. K., každý v rozsahu jedné poloviny, a to až do rozsudku Okresního soudu Praha - východ č. j. 11 C 325/2005-47 ze dne 26. 4. 2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 436/2006-75 ze dne 9. 1. 2007, který za výlučného vlastníka mimo jiné i sporných prostor označil stěžovatele, když bylo prokázáno, že kupní smlouva ze dne 8. 5. 1999 o převodu spoluvlastnického podílu na P. K. je neplatná. Ve světle popsaného skutkového stavu nalézací soud dovodil absolutní neplatnost nájemní smlouvy uzavřené mezi vedlejším účastníkem a P. K. z důvodu, že P. K. jako "nevlastník" nemovitosti nebyl oprávněn tuto smlouvu uzavřít. Okresní soud však současně zdůraznil, že vedlejší účastník jednal v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a jeho dobrou víru nebylo způsobilé vyloučit ani stanovisko stěžovatele prezentované mu v průběžně zasílané korespondenci. Samotnou žalobu soud posoudil podle ustanovení §457 a §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž je ustanovení §457 občanského zákoníku nutno vykládat tak, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Jinými slovy, aktivní i pasivní legitimace je dána pouze na straně účastníků smlouvy. Uvedené podle nalézacího soudu znamenalo, že může existovat vztah pouze mezi domnělým vlastníkem P. K. a nájemcem (vedlejším účastníkem), kteří by si měli vracet plnění z neplatné nájemní smlouvy ze dne 28. 12. 2000, a na druhé straně vztah mezi vlastníkem (stěžovatelem) a domnělým vlastníkem P. K., kteří měli též povinnost vrátit si plnění z neplatné smlouvy kupní ze dne 8. 5. 1999, pročež nepovažoval soud za rozhodné, zda předmět smlouvy byl fakticky užíván či poskytnut třetí osobě, např. pronajat. Nalézací soud tímto zavrhl existenci právního vztahu mezi vlastníkem (stěžovatelem) a nájemcem (vedlejším účastníkem), neboť neplatnou nájemní smlouvou mezi nimi žádný vztah založen nebyl. Neexistovala tudíž věcná aktivní ani věcná pasivní legitimace účastníků tohoto řízení.
Rozhodnutí okresního soudu ve věci samé k odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 31 Co 273/2010-180 ze dne 12. 10. 2010 a nově zavázal stěžovatele k úhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za dostačující pro vydání meritorního rozhodnutí a souhlasil i s právním hodnocením věci. Výslovně dodal, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy, tedy to, co bylo inkasováno P. K. na nájemném (pod dojmem platnosti nájemní smlouvy uzavřené s vedlejším účastníkem) za užívání nebytových prostor ve vlastnictví stěžovatele, má ve vztahu ke stěžovateli právě P. K., který okupoval předmětné nebytové prostory a nakládal s nimi jako s věcí vlastní.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné usnesením č. j. 28 Cdo 680/2011-204 ze dne 7. 9. 2011, shledávaje rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se zákonem i svou ustálenou judikaturou.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy neochránily jeho majetek a strpěly a v podstatě legalizovaly protizákonný stav, kdy majetek stěžovatele užívala třetí osoba proti jeho vůli, a soudy odmítly této osobě uložit povinnost za toto užívání zaplatit, čímž došlo k porušení čl. 11 Listiny. Na podporu své argumentace stěžovatel zevrubně vylíčil skutkové okolnosti případu, z nichž je prý patrné, že vedlejší účastník si v rozhodné době musel být vědom, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, přičemž postoj vedlejšího účastníka k celému sporu, zastávaný společně s dalšími nájemci postiženými žalobami stěžovatele, svědčí o tom, že s P. K. tvoří organizovanou skupinu osob navzájem si dosvědčujících potřebné skutečnosti.
Obecné soudy podle stěžovatele zasáhly i do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť rozhodovaly v rozporu s dosavadní judikaturou, ustálenou právní teorií a nevypořádaly se se všemi žalobními tvrzeními, především se nijak nezabývaly nárokem stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejšímu účastníkovi z titulu užívání jeho majetku bez právního důvodu a místo toho se omezily na konstatování existence vztahů z neplatných smluv. V návaznosti na řečené stěžovatel označil za chybnou úvahu odvolacího a dovolacího soudu, že z neplatné kupní smlouvy jsou účastníci povinni vrátit si plnění "užívání" nemovitosti, kterážto otázka není podle jeho názoru součástí vzájemných vztahů z kupní smlouvy, k nimž se řadí toliko předání kupní ceny a "převzetí" vlastnictví. Mimo to P. K., jak se ukázalo, nebyl vlastníkem sporné nemovitosti, neměl ani jiný právní titul opravňující jej prostor užívat, tudíž "vrácení užívání" z neplatné nájemní smlouvy shledával stěžovatel nemožným z důvodu, že P. K. by přijal plnění, ke kterému není oprávněn a paradoxně by se tak bezdůvodně obohatil ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi. Obecné soudy rovněž neřešily otázku užívání předmětných prostor P. K., respektive zda byl oprávněným držitelem ve smyslu §130 občanského zákoníku či nikoli. Stěžovatel poměrně obsáhle argumentoval, proč byl vznik bezdůvodného obohacení mezi P. K. (domnělým vlastníkem) a vedlejším účastníkem (nájemcem) z neplatné nájemní smlouvy podmíněn držbou věci, zejména existencí znaku faktického ovládání věci - corpus possessionis. Ten přitom v dané věci absentoval, neboť P. K. nikdy předmětný prostor nepřevzal do svého faktického užívání, nikdy od něj neměl klíče, a proto nemohl na vedlejšího účastníka "převést" právo užívat. Samotná skutečnost, že byl neoprávněně veden v katastru nemovitostí jako spoluvlastník, nijak nedokazuje, že se ujal faktického ovládání této věci. Vedlejší účastník "převzal užívání" prostor nikoliv od P. K., ale na základě nájemní smlouvy uzavřené se stěžovatelem dne 1. 1. 1999, která byla platná jeden rok, a vedlejší účastník prostor poté užíval nepřetržitě do doby jeho vyklizení. Vypořádání mezi dotčenými osobami mělo proto podle návrhu stěžovatele proběhnout tak, že P. K. vrátí vedlejšímu účastníkovi přijaté platby nájemného a vedlejší účastník stěžovateli uhradí bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného, neboť zkonzumoval stěžovatelovo "právo užívání".
Za zcela nepřípustné pokládal stěžovatel rozhodování senátu 31 Co Krajského soudu v Praze, jenž ve skutkově obdobných situacích vydává protichůdná rozhodnutí, údajně vždy vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele. Stěžovatel své tvrzení dokládal na příkladu řízení vedeného pod sp. zn. 5 C 10/2004, respektive odvolacího řízení pod sp. zn. 31 Co 565/2008, kde se vůči P. K. domáhal zaplacení částky za užívání obdobných prostor, popřípadě za umožnění užívání prostor jiné osobě. Zamítavé rozhodnutí nalézacího soudu, odůvodněné nutností žalovat skutečného uživatele prostor, bylo krajským soudem potvrzeno jen dva měsíce před vydáním rozsudku napadeného projednávanou ústavní stížností, v němž krajský soud podle stěžovatele změnil názor na otázku pasivní legitimace ve sporu a nově tvrdil, že je nutno žalovat P. K. Senát 31 Co krajského soudu nerespektoval ani svá vlastní rozhodnutí vydávaná v rámci jednoho řízení, příkladem stěžovatel uvedl řízení u okresního soudu sp. zn. 3 C 11/2004.
Stěžovatel dále projevil nespokojenost se skutkovým stavem zjištěným obecnými soudy, který označil za nedostatečný a nepodobný realitě. Stěžovatel opakovaně vyvracel tvrzení obecných soudů ohledně existence dobré víry vedlejšího účastníka při uzavírání nájemní smlouvy, existence údajné dohody mezi spoluvlastníky o rozdělení užívání sporných nemovitostí a způsobu inkasa nájemného či samotné existence nájemní smlouvy uzavřené mezi P. K. a vedlejším účastníkem, jež podle něj byla vyhotovena dodatečně a antidatována. Poslední skupina námitek směřovala do rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho výkladu pojmu držba, jakož i právního hodnocení sporu, které údajně vycházelo z jiného skutkového stavu, než jaký byl v řízení před soudem prvního a druhého stupně zjištěn.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
V předloženém stížnostním návrhu stěžovatel projevuje nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku věcné pasivní legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, jinými slovy podrobuje kritice právní názory, které obecné soudy vyvodily z ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku, zejména jeho §457. K tomu je třeba poznamenat, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatelů například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.
Obecné soudy v napadených rozhodnutích uplatnily právní názory souladné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, který se otázkou restituční povinnosti z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy v minulosti opakovaně zabýval a ve své judikatuře podal výklad, jejž z ústavně právního hlediska aproboval i Ústavní soud, a to v souvislosti s obsahově shodnými ústavními stížnostmi stěžovatele vedenými pod sp. zn. III. ÚS 1611/12 a sp. zn. II. ÚS 748/10. Od závěrů přijatých v rozhodnutích, jimiž byly stížnosti v uvedených řízeních odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, Ústavní soud neshledává důvod se odchylovat a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje (jedná se jmenovitě o usnesení sp. zn. III. ÚS 1611/12 ze dne 6. 6. 2012 a usnesení sp. zn. II. ÚS 748/10 ze dne 24. 7. 2012, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k tomu, že ani v nyní projednávaném případě Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu