ECLI:CZ:US:2012:2.US.3335.12.1
sp. zn. II. ÚS 3335/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. M., zastoupeného JUDr. Renatou Kusou, advokátkou, Advokátní kancelář Slezská Ostrava, Čs. Armády 20, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 4/2012-20 ze dne 29. května 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2011 č.j. 18 Ad 29/2010-31. Uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. 6. 2010 č.j. 2010/417444, které zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 3. 2010 č.j. 640 808 1163, jímž byla zamítnuta žádost o obnovu řízení o přiznání plného invalidního důchodu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí výhrady proti závěrům rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejících rozhodnutí, dle nichž v původním řízení měl možnost na své již dříve diagnostikované duševní onemocnění poukázat, což však neučinil.
Stěžovatel je přesvědčen, že v zákonné lhůtě pro žádost o obnovu řízení vyšly najevo jemu dříve neznámé skutečnosti, které sice existovaly v době původního řízení, ale které stěžovatel, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit. Zejména namítá, že jeho ošetřující lékařka v záznamu o zjišťovací prohlídce neuvedla informaci o jeho léčení v psychiatrické léčebně s diagnózou schizofrenie, přestože jí tato skutečnost byla známa nezávisle na stěžovateli a bylo jí stěžovatelem sděleno, že má poškození mozku vzniklé v důsledku léčení v psychiatrické léčebně. Skutečnost, že lékařka pochybila a záznam o zjišťovací prohlídce je neúplný, přičemž tyto skutečnosti nemohl stěžovatel uplatnit dříve, protože o nich nevěděl, zakládají důvod pro obnovu řízení. I když stěžovatel, jak je mu vytýkáno, v principu není schopen prokázat, že upozorňoval lékařku na svou psychickou anamnézu, podstatné je, že tato lékařka o ní věděla, což považuje za dostačující důkaz.
Dle stěžovatele by měl Ústavní soud přezkoumat, zda byly či nikoliv naplněny zákonné předpoklady pro povolení obnovy řízení, a pokud dospěje k závěru, že naplněny byly, tak jejich odepřením a neuznáním stěžovateli byl porušen ústavní princip spravedlivého řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci byl na základě řádného dokazování dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. V řízení o obnově bylo sice zjištěno, že během řízení o přiznání invalidního důchodu existovala lékařská zpráva Psychiatrické léčebny v Opavě ze dne 12. 6. 1989, podle níž byla stěžovateli diagnostikována schizofrenní psychóza, o které nebyla v posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná ze dne 7. 9. 2006 zmínka (přičemž posudková lékařka a Česká správa sociálního zabezpečení o psychiatrických potížích ani nemohla vědět), nicméně stěžovatel měl možnost na existenci této diagnózy i uvedené zprávy upozornit, případně navrhnout její vyžádání, což neučinil. Z vyjádření stěžovatele k jeho zdravotnímu stavu, na jím podepsané přední části posudku, nelze z ničeho usuzovat, že by před posudkovou lékařkou uváděl své psychiatrické obtíže a informoval o hospitalizaci v psychiatrické léčebně v roce 1989. Obecné soudy tedy dospěly k závěru, že stěžovatel mohl lékařskou zprávu ze dne 12. 6. 1989 v původním řízení předložit a mohl v něm i poukázat na své v minulosti diagnostikované psychiatrické onemocnění. Pokud stěžovateli nečinilo obtíže se o své psychiatrické nemoci vyjadřovat v řízení o obnově, nelze předpokládat, že by mu něco bránilo se o ní zmínit v původním řízení.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením provedených důkazů ohledně jeho možnosti v původním řízení informovat o své hospitalizaci v Psychiatrické léčebně v Opavě a uplatnit závěry vyplývající z lékařské zprávy uvedené léčebny ze dne 12. 6. 1989. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svoji ustálenou judikaturu, v níž zdůraznil, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje proto zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
V projednávané věci tedy úkolem Ústavního soudu není z pozice dalšího odvolacího orgánu posuzovat, jak požaduje stěžovatel, zda v daném případě byly či nikoliv naplněny zákonné předpoklady pro povolení obnovy řízení, ale ověřit, zda v řízení o povolení obnovy nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud nezjistil.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §100 odst. 1 písm. a) s.ř.s., neboť skutečnosti a důkazy, které existovaly v době původního řízení a jsou ku prospěchu účastníka, stěžovatel mohl v původním řízení uplatnit, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy se návrhem stěžovatele řádně zabývaly, jejich závěry korespondují se zjištěními provedenými v rámci projednávání návrhu na obnovu řízení a s požadavky kladenými na přípustnost obnovy řízení platnou právní úpravou. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci přijaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, přičemž námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily, tzn. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Stanislav Balík
předseda senátu