ECLI:CZ:US:2012:2.US.3340.11.1
sp. zn. II. ÚS 3340/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem Sušilova 1609/8, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 33 Cdo 2459/2010-236 ze dne 31. 8. 2011, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 34/2007-205 ze dne 29. 9. 2009 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 9 C 113/2000-171 ze dne 17. 2. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého listinného materiálu bylo Ústavním soudem zjištěno, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") ze dne 29. 9. 2009, č. j. 21 Co 34/2007 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově (dále jen "soud prvního stupně") č. j. 9 C 113/2000-171 ze dne 17. 2. 2006, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit (společně a nerozdílně se Z. Š.) žalobci MUDr. P. K. (dále jen "vedlejší účastník") částku ve výši 550 000 Kč, dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení a odměně znalce.
Dle skutkových zjištění obecných soudů došlo mezi stěžovatelem a Z. Š. na straně jedné a vedlejším účastníkem na straně druhé dne 27. 9. 1995 k uzavření písemné smlouvy o půjčce. Z této smlouvy vyplývá, že vedlejší účastník půjčil částku ve výši 550 000 Kč stěžovateli a Z. Š., a ti se zavázali tento dluh mu vrátit do 27. 10. 1995, což však neučinili. Stěžovatel se svým spoludlužníkem namítali, že se nejednalo o půjčku, ale o vklad tichého společníka, toto tvrzení však nebyli schopni v průběhu řízení prokázat. Stěžovatel namítal, že podpis na smlouvě o půjčce není pravý. Toto tvrzení však znaleckým posudkem také nebylo potvrzeno. Obecné soudy tedy s ohledem i k dalším skutkovým zjištěním vzaly za prokázané, že stěžovatel byl účastníkem smlouvy o půjčce a tuto smlouvu podepsal. Vedlejší účastník unesl důkazní břemeno o poskytnutí výše uvedené půjčky. Stěžovatel a jeho spoludlužník neprokázali, že by půjčenou částku vrátili, ani že by k zániku jejich povinnosti došlo jiným způsobem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením č. j. 33 Cdo 2459/2010-236 ze dne 31. 8. 2011 dovolání odmítl.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a chybné právní kvalifikace. Stěžovatel má za to, že nebylo prokázáno, že by byl účastníkem právního vztahu založeného smlouvou o půjčce, ani že by předmět půjčky převzal. Při jednání odvolacího soudu stěžovatel trval na provedení revizního znaleckého posudku, který by potvrdil nebo vyvrátil fakt, že podpis na předmětné smlouvě o půjčce je stěžovatele. Dle stěžovatele věc posoudily obecné soudy v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §657 a násl. občanského zákoníku. Nezabývaly se právní kvalifikací smlouvy o půjčce ze dne 27. 9. 1995 a v této souvislosti nebyla vyřešena otázka promlčení. Soudy tak vůbec nerespektovaly zásadu materiální pravdy, právo stěžovatele na spravedlivý proces, zásadu volného hodnocení důkazů a další zásady, které jsou dány občanským soudním řádem. Stěžovatel dále vytýká soudu prvního stupně i soudu odvolacímu velké prodlevy, když žaloba byla podána v roce 1998, soud prvního stupně rozhodl v roce 2006 a odvolací soud rozhodl v roce 2009.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá mimo jiné porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jež spatřuje v nezohlednění všech rozhodných skutečností, resp. v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu však může dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli. Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Ústavním soudem nebylo shledáno porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy se návrhy stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily, tj. uvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.
Stěžovatel ve své stížnosti namítá, že trval na provedení revizního znaleckého posudku. S touto námitkou se však odvolací soud vypořádal, když ve svém napadeném rozhodnutí výslovně uvádí, že závěr znaleckého posudku není zcela jednoznačný, vyplývá z něj pouze pravděpodobnost podpisu jako vlastního podpisu stěžovatele. Nejistota vyplývá z variability těchto podpisů, s přihlédnutím ke které nebylo možno ani dalším znaleckým zkoumáním očekávat jednoznačné závěry. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že ani této námitce stěžovatele nelze přisvědčit.
Dle Ústavního soudu stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné relevantní argumenty či námitky, které by byly způsobilé správnost závěrů obsažených v napadených rozhodnutích zpochybnit.
Ke kritice délky celého, v meritu věci již uzavřeného a skončeného, soudního řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny) Ústavní soud odkazuje na svoji rozhodovací praxi, ve které vyložil, že samotná existence průtahů nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je nadto od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a.
Jelikož Ústavním soudem nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu