ECLI:CZ:US:2012:2.US.3351.12.1
sp. zn. II. ÚS 3351/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 29, 500 03 Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, č. j. 20 Cdo 1842/2011-151, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2010, č. j. 28 Co 534/2010-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť podle jeho názoru jimi bylo porušeno práva na spravedlivý proces.
Proti stěžovateli jako proti povinnému byl původně obchodní společností PARTNER s. r. o. v likvidaci podán návrh na nařízení a provedení exekuce ve věci vymožení částky 947.137 Kč. Následně pověřená soudní exekutorka připustila, aby na místo oprávněného vstoupili do řízení noví oprávnění, A. D. pro částku 473.569,50 Kč a J. S. pro částku 473.569,50 Kč, kteří se stali v rozsahu uvedených částek oprávněnými na základě smluv o postoupení pohledávky uzavřených se společností PARTNER s. r. o., dne 6. února 2003.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že napadené rozhodnutí potvrdil. Uvedl, že obě smlouvy o postoupení shora uvedených pohledávek mají všechny zákonem předepsané náležitosti včetně legalizace podpisů, byť k ní došlo s časovým odstupem po jejich uzavření. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením tak, že dovolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, co je předmětem zjišťování soudu při rozhodování o povolení exekuce a procesním nástupnictví s tím, že v tomto řízení není dán prostor pro posouzení věci samé.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnil v exekučním řízení před obecnými soudy. Konkrétně šlo o to, že namítal neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, a to jednak pro rozpor s §196a odst. 3 obchodního zákoníku a dále, že smlouvu neuzavřel jednatel společnosti, ale osoba zmocněná valnou hromadou, která jednatelem nebyla. Kromě toho zpochybňoval datum uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, neboť pravost podpisů byla prokázána až prohlášením o pravosti učiněným v roce 2007. Nejvyššímu soudu vytýká, že se odchýlil od své vlastní judikatury, neboť v jiném řízení vedeném pod sp. zn. 29 Cdo 4460/2010 dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 6. února 2003 je neplatná. V tomto postupu soudu spatřuje porušení práva na soudní ochranu.
Zákon o Ústavním soudu v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud vycházel z toho, že není součástí obecné soudní soustavy soudů [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí, proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především namítá porušení základního práva na spravedlivé soudní řízení a tvrdí, že mu byla odepřena soudní ochrana. Zcela ovšem přehlíží, že právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu je podmíněno tím, že se tak musí dít "stanoveným postupem". Tím je procesní předpis, který upravuje pravidla, za nichž soud jedná. Oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se řídily při svém rozhodování, a zejména Nejvyšší soud podrobně vyložil rozsah přezkumu podmínek, za nichž, jsou-li splněny, musí soud připustit procesní nástupnictví. V žádném případě v rámci tohoto řízení nejde o meritorní přezkum platnosti právní skutečnosti, na jejímž základě je navrhováno procesní nástupnictví, ale toliko o přezkum její způsobilosti mít za následek přechod nebo převod práv a povinností na nový subjekt.
Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K tomu by došlo jen tehdy, pokud by mu byla upřena možnost zákonným způsobem domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu či pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Něco takového však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal. Důvod, proč soudy opravným prostředkům stěžovatele nevyhověly, byl zákonný. To, že se stěžovatel s tímto výkladem neztotožňuje, nezakládá neústavnost postupu obecných soudů.
Nelze navíc přehlédnout, jak správně připomněl Nejvyšší soud, že při zkoumání procesního nástupnictví v rámci exekučního řízení není možné se zabývat exekučním titulem (tedy smlouvou o postoupení pohledávky). Stěžovateli však nic nebránilo a nebrání, aby smlouvu o postoupení pohledávky, na jejímž základě byla připuštěna změna v osobách oprávněných, napadl. Stěžovateli tak zůstaly možnosti soudní ochrany zachovány. Výsledky jiných, byť obdobných řízení, nejsou pro stávající věc spočívající ve stanovení procesního nástupnictví určující.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu