ECLI:CZ:US:2012:2.US.3408.11.1
sp. zn. II. ÚS 3408/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2011 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem Zbraslavské nám. 458, Praha 5, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011, č. j. 29 Co 320/2011-69, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 2. 2011, č. j. 39 EXE 351/2011-10, a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky dne 12. 11. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele dle §219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil v záhlaví citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž obvodní soud k návrhu oprávněné - obchodní společnosti Ekonomické stavby s.r.o. nařídil exekuci na majetek stěžovatele podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2010, č. j. 42 Cm 22/2010-14 k vymožení pohledávky oprávněné v částce 15,435.399 Kč s v rozhodnutí blíže specifikovaným příslušenstvím, včetně nákladů exekuce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesl námitky ohledně postupu městského soudu, jenž se jednak nedostatečně vypořádal s námitkami stran nesprávné kvalifikace směnečného platebního rozkazu jako exekučního titulu a stran nesprávného doručení exekučního titulu, jednak nedostatečně odůvodnil své právní závěry v napadeném usnesení.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a §72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci.
Z obsahu předložené ústavní stížnosti, z konkrétních tvrzení stěžovatele i z přiložených kopií jeho podání a relevantních usnesení vztahujících se k předmětné věci (směnečný platební rozkaz, usnesení Vrchního soudu v Praze o potvrzení usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž zamítl návrh stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu aj.) zřetelně vyplývá, že řízení v dané věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 22/2010 není doposud pravomocně skončeno, když dle tvrzení stěžovatele doposud nebylo rozhodnuto o jím vznesených námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu dle §175 o.s.ř. ("Stěžovatel předně podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, v nichž mj. uvedl též tu okolnost, že mu směnečný platební rozkaz nebyl doručen. (...) Krajský soud v Plzni počal otázku doručení směnečného platebního rozkazu řešit, přičemž usnesením ze dne 16. 8. 2011, č. j. 42 Cm 22/2010-67, vyzval stěžovatele k úhradě zálohy nákladů důkazu (znaleckého posudku z oboru písmoznalectví), kteroužto zálohu stěžovatel obratem uhradil."). Výsledkem námitkového řízení může být vyhlášení rozsudku, kterým soud rozhodne, zda směnečný platební rozkaz byl vydán právem, bude tedy ponechán v platnosti a stane se pravomocným a vykonatelným, anebo může být zcela nebo zčásti zrušen, což by v konečném důsledku mělo vést i k zastavení exekuce (§268 odst. 1 písm. a) a §269 o.s.ř.). Jsou-li podané námitky usnesením soudu odmítnuty, lze se proti tomuto usnesení rovněž bránit podáním odvolání (§202 odst. 1 o.s.ř. a contrario). Stěžovatel má tedy možnost svá práva, včetně námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatnit i v odvolacím řízení. Teprve po vyčerpání všech zákonných procesních prostředků, kdy bude řízení definitivně ukončeno, může stěžovatel případně za podmínek stanovených zákonem podat ústavní stížnost a domáhat se tak ochrany svých základních práv v řízení před Ústavním soudem.
Stejně tak stěžovatel upozornil na skutečnost, že "souběžně podal též jednak návrh na odklad exekuce podle §266 odst. 1 o.s.ř., jednak návrh na zastavení exekuce, přičemž ani o jednom z těchto návrhů nebylo doposud rozhodnuto." Ústavní soud si je vědom, že s ohledem na paralelnost procesu zahájeného exekučního řízení a řízení o soudních prostředcích, jež mají sloužit k nápravě pochybení v exekučním řízení, mohou v praxi nastat takové faktické situace, kdy náprava eventuálních vad či excesů v průběhu exekučního řízení, zasahujících citelně do práv účastníků řízení, není dostatečně rychlá a efektivní. S ohledem na výše předestřený požadavek ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vyplývající ze subsidiárního charakteru ústavní stížnosti, musí však Ústavní soud trvat na vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv před podáním ústavní stížnosti poskytuje. Pokud by Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem podanou ústavní stížnost již nyní, mohl by nepřípustně zasáhnout do meritorního rozhodování obecných soudů, neboť v subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť má toliko akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2011
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj