ECLI:CZ:US:2012:2.US.3433.11.1
sp. zn. II. ÚS 3433/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele KURS Kolín, a. s., se sídlem Politických vězňů 98, 280 02 Kolín, zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 98/ 280 02 Kolín, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, č. j. 23 Cdo 5227/2009-312, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2009, č. j. 21 Co 8/2009-286, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V dané věci se žalobkyně (Česká republika - Správa státních hmotných rezerv) domáhala po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky 3.648.452,88 Kč s úrokem z prodlení, jako smluvní pokuty za prodlení s provedením díla (skladové haly a přístavku). Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 14. července 2008, č. j. 13 C 62/2006-242, žalobu zamítl.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. března 2009, č. j. 21 Co 8/2009-286, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování dokazování listinami vyslovil názor, že při zkoumání, zda bylo sjednáno plnění po etapách, je třeba vycházet z písemných ujednání, tj. ze smlouvy o dílo a jejích dodatků, a výpovědi svědků a žalovaného neshledal pro výklad smlouvy významnými. Z žádného smluvního ujednání pak odvolací soud nezjistil, že by bylo sjednáno plnění po etapách. Argumentoval, že žalovaný sice poskytoval plnění podle smlouvy o dílo postupně, ve smlouvě však byl sjednán jeden předmět díla a jediný termín jeho dokončení a též z dalšího dodatku je zřejmé, že smluvní strany sjednaly dokončení celé stavby a nikoliv její části. Z listinných důkazů vzal za prokázané, že dílo nebylo dokončeno a převzato ani k datu 25. listopadu 2003 (dodatkem č. 2 sjednaný termín plnění), ani k datu 21. května 2004 (datum předání díla dle rozsudku soudu prvního stupně), a že teprve dne 21. října 2005 byly žalobkyni předány dosud chybějící doklady o kvalitě některých částí předávaného díla a podepsán předávací protokol. Na základě toho usoudil, že teprve dne 21. října 2005 došlo k předání a převzetí díla. Uzavřel, že smluvní pokuta byla sjednána k zajištění závazku předat dokončenou stavbu jako celek bez vad a nedodělků ve sjednaném termínu, přičemž byl sjednán pouze jeden termín plnění, a to 25. listopad 2003. Není proto rozhodné, kdy byla předána část plnění a popřípadě v jakém stavu. Důvody pro moderaci smluvní pokuty odvolací soud neshledal, neboť usoudil, že sjednaná smluvní pokuta není nepřiměřená významu a hodnotě zajištěného závazku a její celková výše je důsledkem dlouhodobého prodlení. Kompenzační námitku žalovaného posoudil jako nedůvodnou, neboť podle jeho závěrů dílo bylo vadné, tj. nelze je považovat za provedené, a zhotoviteli v takovém případě nevznikne právo na zaplacení ceny díla.
4. Následné dovolání žalovaného bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, č. j. 23 Cdo 5227/2009-312, zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací soud posuzoval s ohledem na obsahové vymezení dovolacího důvodu, zda smlouvou o dílo bylo, či nebylo sjednáno plnění po etapách [tedy postupné dílčí plnění - srov. §347 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.")]. Dovolací soud neshledal důvod při aplikaci obecných výkladových pravidel obsažených v občanském [§35 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")] i obchodním zákoníku (§266 obch. zák.) odchylovat se od závěru odvolacího soudu, že ve smlouvě o dílo nebylo sjednáno postupné dílčí plnění. Jako hlavní argument pro výše uvedený závěr považoval skutečnost, že ve smlouvě o dílo nebyla sjednána lhůta o provedení první části stavby, takže smlouva o dílo má pouze jednu dobu splatnosti, totiž lhůtu k provedení celého díla. Na skutečnosti, že v písemně uzavřené smlouvě není sjednána lhůta provedení první části díla, nemohou nic změnit ani výpovědi svědků o tom, co bylo úmyslem (vůlí) smluvních stran, neboť relevantní je jen ta vůle, která byla projevena a výkladem lze pouze odstraňovat pochybnosti o obsahu projevu vůle a nikoliv projev vůle měnit či doplňovat.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V první části ústavní stížnosti polemizuje s hmotně právním posouzením věci, které spočívá v posouzení výkladu právního úkonu (smlouvy o dílo) a s tím související konkrétní otázkou, zda bylo plnění dohodnuto jako postupné dílčí, či nikoliv. Zde dovozuje, že měla být zjišťována skutečná vůle (úmysl) jednajících, a ta podle názoru stěžovatele jednoznačně směřovala k tomu, aby byla nejprve provedena část díla, pro kterou byly k dispozici finanční prostředky, čemuž by odpovídalo provádění díla po etapách podle finančních prostředků žalobkyně. V další části stěžovatel uvádí, že odvolací soud provedl opakovaně pouze ty důkazy (listinné), které zapadaly do jím zvoleného skutkového a právního řešení, přičemž ty důkazy, které se pro toto řešení nehodily, nezopakoval. Poukazuje na to, že kdyby odvolací soud zopakoval konkrétní důkazy (např. znalecký posudek, výslechy svědků), dospěl by k jiným závěrům ohledně vůle smluvních stran. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neprovedl všechny důkazy, které shromáždil a provedl soud prvního stupně, zatížil své rozhodnutí podstatnou vadou, která znamená dle názoru stěžovatele porušení práva na spravedlivý proces a porušení rovnosti účastníků řízení.
III.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
7. Ústavní stížnost stěžovatele byla opřena o čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, že této ústavní garanci je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Naplněním práva na spravedlivý proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje.
8. Pokud se týká zjišťování skutkového stavu věci a právních závěrů z něho vyvozených, Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem jednoduchého práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Označil za ně jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska.
9. V dané věci byla rozhodnutí obecných soudů postavena na závěru o tom, že účastníci smlouvy o dílo si nedohodli postupné dílčí plnění. Tento závěr byl vybudován na základě výkladu příslušných ustanovení smlouvy o dílo a jejích dodatků, přičemž zkoumání skutečné vůle (úmyslu)
smluvních stran, jež by byla zjistitelná z výslechu svědků, nepovažovaly obecné soudy (konkrétně odvolací a dovolací soud) za relevantní, protože takovým výkladem lze pouze odstraňovat pochybnosti o obsahu projevu vůle a nikoliv projev vůle měnit či doplňovat. Pokud stěžovatel uvádí, jaké závěry by vyplynuly z hodnocení důkazů, které měl odvolací soud provést, ale neprovedl, podsouvá tím Ústavnímu soudu svůj názor na věc, čímž jej ovšem staví do pozice další instance v řízení, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Co se týče skutkových i právních závěrů obecných soudů, nemá k nim Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Rovněž tak stěžovatelem tvrzená námitka procesního pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud nezopakoval všechny důkazy, ale pouze ty, které zapadaly do jím zvoleného skutkového a právního řešení, nemá relevanci. Je to obecný soud (v daném případě soud odvolací), který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Odvolacímu soudu postačovalo provedení listinných důkazů k tomu, aby vyložil obsah právního úkonu (smlouvy o dílo). V tom, že nezopakoval, resp. neprovedl, další důkazy, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, neboť jejich neprovedení řádně odůvodnil (tím, že je neshledal pro výklad písemné smlouvy, kterou lze měnit pouze písemně, významnými).
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu