ECLI:CZ:US:2012:2.US.3452.11.1
sp. zn. II. ÚS 3452/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem se sídlem Revoluční 3, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 10 C 116/99-177 ze dne 7. 3. 2005, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 320/2005-205 ze dne 12. 1. 2006 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1696/2009-235 ze dne 30. 8. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která po doplňujícím podání právního zástupce stěžovatele ze dne 5. 1. 2012 splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, vyplývajících z čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z připojeného spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem č. j. 10 C 116/99-177 ze dne 7. 3. 2005 Obvodní soud pro Prahu 6 odmítl žalobu stěžovatele na určení, aby byli žalovaní - JUDr. A. H., J. N. a M. K. - uznáni vinnými spácháním trestného činu ublížení na zdraví formou spolupachatelství (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 56 324 Kč, dále 5 000 Kč za poškozený osobní majetek, 4 500 Kč za zastupování právního zástupce v roce 1998, 3 660 Kč za bolestné a pravidelnou měsíční platbu ve výši 5 000 Kč od dubna 1997 jako kompenzaci za ztížení společenského uplatnění (výrok II. a IV.), odmítl žalobu, aby v případě prodlení bylo jejich plnění zatíženo 10 % penále (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Soud měl za osvědčené, že dne 19. 3. 1997 došlo v P. k poškození zdraví stěžovatele (k podvrknutí krční páteře, k otřesu mozku, četným oděrkám a pohmožděninám na čele, obličeji, přední ploše hrudníku, na břiše a kolenou, dále ke krevním výronům na končetinách a v oblasti celé páteře), přesný mechanismus zranění nebyl však prokázán. Svědecké výpovědi stěžovatele a jeho manželky označil soud prvního stupně za rozporuplné a nevěrohodné, načež odůvodnění rozhodnutí uzavřel konstatováním, že v řízení nebylo zjištěno, že by se žalovaní vůči stěžovateli dopustili protiprávního jednání. Proto rozhodl, jak shora uvedeno.
K odvolání stěžovatele rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o věci samé a výroku o nákladech řízení jako věcně správný potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 64 Co 320/2005-205 ze dne 12. 1. 2006 a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř." a "občanský soudní řád"). Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. 25 Cdo 1696/2009-235 ze dne 30. 8. 2011, v němž dovolání odmítl jako nepřípustné, a to poté, kdy předchozí, rovněž odmítavé usnesení dovolacího soudu č. j. 25 Cdo 1720/2006-219 ze dne 14. 8. 2008 bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2884/08 ze dne 18. 3. 2009 z důvodu, že dovolací soud nereflektoval námitky stěžovatele (údajně) naplňující dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a otázku zásadního právního významu se zřetelem k nim.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřoval v tom, že mu nebylo řádně doručeno usnesení soudu prvního stupně o koncentraci řízení a přes tento nedostatek soud prvního stupně postupoval vůči němu tak, jako by ke koncentraci řízení došlo řádným způsobem. Stěžovateli jsou údajně z poštovní schránky odcizovány doručované písemnosti a je přesvědčen, že i oznámení pošty o uložení zásilky mu bylo z poštovní schránky odcizeno. Usnesení tak nemohlo nabýt právní moci, stát se závazným pro stěžovatele a zamezit mu v předkládání skutkových tvrzení a navrhování dalších důkazů. Rozhodnutím o koncentraci řízení došlo rovněž k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, a to v jeho neprospěch, neboť soud rozhodl o koncentraci řízení v situaci, kdy nebyl právně zastoupen, ačkoliv o ustanovení právního zástupce vzhledem ke svým poměrům neúspěšně žádal soud prvního stupně již od počátku. Tím bylo stěžovateli odepřeno právo, které mu zaručuje čl. 37 odst. 2 Listiny, tj. právo na právní pomoc účastníka řízení. K porušení zásady rovnosti účastníků řízení mělo dojít zásadním způsobem dále tím, že soud "nařídil koncentraci řízení nejprve stěžovateli a nikoliv všem účastníkům řízení". Stěžovateli tak nebylo, na rozdíl od ostatních účastníků řízení, umožněno navrhovat důkazy, čímž byl v řízení značně poškozen a byla mu tak odepřena možnost stejného uplatnění svých práv. Stěžovateli se dle jeho tvrzení opakovaně nedostávalo ze strany soudu prvního stupně procesní poučení ve smyslu ustanovení §5 o. s. ř. Jmenovaná pochybení pak nenapravil odvolací ani dovolací soud.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Postup v soudním řízení včetně zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů jsou především záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
V nyní posuzované věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Z námitek zahrnutých v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, uvádí přitom tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
Jen ve stručnosti, na výtky stěžovatele stran koncentrace řízení podrobně reagoval odvolací soud. Poukázal na to, že stěžovatel se opakovaně nedostavil k nařízenému jednání, tudíž usnesení soudu prvního stupně č. j. 10 C 116/99-90 ze dne 22. 10. 2002, jímž bylo podle §118c odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o koncentraci řízení, pokládal za vydané v souladu se zákonem. Rozhodnutí mělo, navzdory opačnému tvrzení stěžovatele, stejné dopady pro obě strany sporu. Skutečnost, že z poštovní schránky stěžovatele eventuálně mohly být vybírány zásilky třetí osobou, odvolací soud správně přiřkl na vrub stěžovatele. Případná ztráta písemného uvědomění o uložení zásilky na poště, bylo-li doručeno do sféry ovládané adresátem, může jít skutečně k tíži pouze tohoto adresáta, obzvláště v případě stěžovatele, který o tomto "problému" věděl několik let bez toho, že by učinil relevantní kroky, aby podobným situacím zamezil. Před odvolacím soudem neobstála ani námitka stran absence procesních poučení, jejíž existenci obsah spisového materiálu nepotvrzoval. Stěžovatel ostatně neuvedl, jaká poučení má konkrétně na mysli.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na spravedlivý proces teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala. Stěžovatel měl dle spisu dostatečný prostor k tvrzení i důkazním návrhům. Nalézací soud mu v době, kdy již bylo řízení koncentrováno, umožnil činit právní úkony, vyzýval stěžovatele k předložení důkazů a tyto důkazy (s výjimkou návrhu na výslech svědka B. V.) i akceptoval, což se posléze stalo terčem kritiky odvolacího soudu. Stěžovatel přesto důkazní břemeno neunesl a věc tedy byla posouzena v jeho neprospěch. Ústavní soud připomíná, že mechanismus fungování soukromého práva je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Účastník řízení nese od počátku odpovědnost za volbu adekvátních (nejen právních) prostředků k ochraně svých práv. Nedůsledný postup stěžovatele v průběhu mnohaletého řízení, na jehož délce měl stěžovatel mimochodem nezanedbatelný podíl, tedy není možné dodatečně řešit až prostřednictvím ústavní stížnosti. Jestliže stěžovatel odmítal respektovat význam povinností zakotvených v občanském soudním řádu ohledně jeho tvrzení a předložení důkazů, zejména pak účel koncentrace řízení podle §118c o. s. ř., a svoje povinnosti nesplnil, musí nést nepříznivé následky s tím spojené.
Jako irelevantní se jeví rovněž námitka o porušení práva na právní pomoc a práva na rovné postavení v důsledku postupu nalézacího soudu, který rozhodl o koncentraci řízení v situaci, kdy stěžovatel nebyl právně zastoupen, ačkoliv o ustanovení právního zástupce vzhledem ke svým poměrům neúspěšně žádal soud prvního stupně již od počátku. Předně, stěžovatel nežádal o ustanovení právního zástupce od počátku řízení, ale až po uplynutí dvou let, jeho žádost byla poté řádně projednána, o šetření k majetkovým, osobním i výdělkovým poměrům byl dokonce dne 13. 7. 2001 za účasti všech stran sepsán protokol (č. l. 78 a 79 spisu). Usnesením č. j. 10 C 116/99-80 ze dne 15. 2. 2002 nalézací soud žádost stěžovatele pravomocně zamítl, když stěžovatel se proti jeho rozhodnutí neodvolal. Krátce poté si stěžovatel sám zvolil právní zástupce z řad advokátů, kteří jej postupně zastupovali v průběhu celého řízení.
Právem na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny je třeba rozumět právo na samotnou možnost vyhledat účinnou právní pomoc a nechat se zastupovat před orgány veřejné moci. Druhá rovina pak ztělesňuje subjektivní právo každého na to, aby mu byla, za splnění určitých podmínek, kvalifikovaná právní pomoc poskytnuta v případě, že si ji sám bez své viny není schopen opatřit sám. Ze shora řečeného je přitom zcela zjevné, že k porušení citovaného práva nedošlo, neboť stěžovatel si byl schopen právní pomoc obstarat sám. Pokud tak neučinil včas, i v tomto případě se uplatní zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv a tedy odpovědnost za výsledek.
Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že k doplnění ústavní stížnosti stěžovatele, které sepsal sám bez povinného právního zastoupení, nebylo možno přihlížet.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu