ECLI:CZ:US:2012:2.US.3459.11.1
sp. zn. II. ÚS 3459/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele D. Č., zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Žitná 49, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. 7 Tdo 756/2011, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 3 To 45/2011 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 13. 12. 2010 sp. zn. 1 T 182/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 8 odst. 2, 36, 39 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově byl stěžovatel uznán vinným zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §214 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem k odvolání státního zástupce rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. řádu částečně zrušil ve výrocích o trestech uložených obžalovaným a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině uložil podle §214 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na čtyři roky se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu soud zamítl. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl shora citovaným usnesením.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká soudům prvního a druhého stupně, že pro posouzení subjektivní stránky trestného činu, jehož se měl dopustit, vycházely pouze z neprokázaných úvah o tom, co mohl vědět o původu motocyklů. U zločinu podílnictví podle ustanovení §214 tr. zákoníku je soud povinen vyřešit jako předběžnou otázku, jak byla získána věc, kterou na sebe podílník převedl. V daném případě se však soudy spokojily s konstatováním, že považují za prokázané odcizení motocyklů neznámým pachatelem. Přitom zcela pominuly, že nelze s jistotou vyloučit možnost odcizení motocyklů i osobou trestně neodpovědnou, a tedy nelze učinit jednoznačný právní závěr, že předmětná věc byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Pak není možné dle judikatury Nejvyššího soudu ani jednání osoby na takovém činu se podílející kvalifikovat jako trestný čin této skutkové podstaty. Stěžovatel je přesvědčen, že s touto námitkou obhajoby se odvolací ani dovolací soud řádně nevypořádal. Nejvyšší soud též vůbec nezareagoval na argument o porušení obžalovací zásady, která soudu umožňuje rozhodovat jen o skutku uvedeném v obžalobě. Nalézací soud totiž rozhodoval o zcela odlišném skutku, nebyla zachována jednota ani jednání, ani místa ani času. Stěžovatel je přesvědčen, že v daném případě bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť právní závěry soudů ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole. Odkazuje na pravidlo in dubio pro reo, které mělo být dle jeho názoru aplikováno, a cituje judikaturu Ústavního soudu k němu se vztahující.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím soudu porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Předně je nutno konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí shodné argumenty, které již uplatnil v celém rozsahu v odvolání a dovolání a jimiž se obecné soudy řádně zabývaly a podrobně se s nimi vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, přičemž žádnou argumentaci, která by případ posouvala do ústavněprávní roviny, v ní nepředkládá. Uplatněné námitky ve své podstatě směřují proti hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, při snaze prosadit vlastní pohled na toto hodnocení, na čemž pak stěžovatel staví závěry o své nevině. Takovou argumentací však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo zdůrazněno, nepřísluší. Ústavní soud zásadně není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry učiněné soudem nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Pokud jde o dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění, Ústavní soud v projednávané věci neshledal pochybení, která by vyžadovala jeho zásah. Ústavní soud má za to, že orgány činné v trestním řízení v přezkoumávané věci provedly poměrně rozsáhlé dokazování, na základě něhož měl nalézací soud k dispozici všechny potřebné a pro meritorní rozhodnutí podstatné důkazy, které ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu řádně vyhodnotil. V odůvodnění napadeného rozsudku soud řádně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, proč považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný a jak právně hodnotil prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Odvolací soud shledal jeho hodnotící úvahy pečlivými, provedeným důkazům odpovídajícími, logickými, které nevykazují znaky libovůle. Ústavní soud se s řádně odůvodněnými závěry soudů obou stupňů plně ztotožňuje a z ústavněprávního hlediska jim nemá co vytknout. Pro stručnost proto na tato rozhodnutí odkazuje.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami zpochybňujícími naplnění subjektivní stránky zločinu podílnictví. Otázkou vědomí obžalovaných o tom, že motocykly pocházejí z trestné činnosti, se již podrobně zabýval soud prvního stupně, který ve svém rozsudku přesvědčivě popsal úvahy, které jej k závěru, že obžalovaní věděli, že manipulují s odcizenými věcmi, vedly (k tomu viz str. 9 - 10 rozsudku soudu prvního stupně). Tuto argumentaci ostatně dále rozvinul i odvolací soud (str. 5 - 6 rozsudku odvolacího soudu), který se dle mínění Ústavního soudu vyčerpávajícím způsobem vypořádal i s podstatou dalších argumentů uplatněných v průběhu řízení (námitka odkazující na judikaturu Nejvyššího soudu, že nelze učinit jednoznačný závěr, že předmětná věc byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, neboť motocykly mohly být odcizeny i osobou trestně neodpovědnou, námitka o porušení zásady obžalovací), které nyní stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti (viz str. 6 - 7 rozsudku odvolacího soudu). Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele pak nelze spatřovat ani ve skutečnosti, že Nejvyšší soud na právní závěry odvolacího soudu, s nimiž se ztotožnil, odkázal, za situace, kdy stěžovatel v dovolání pouze zopakoval argumentaci, s níž se předtím krajský soud již vypořádal.
Ke stěžovatelem zmiňované zásadě presumpce neviny a z ní vyplývajícímu pravidlu in dubio pro reo lze pouze pro úplnost doplnit, že jeho uplatnění je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů má důvodné pochybnosti o vině obžalovaného a nemůže je odstranit (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/02). V projednávané věci neměly soudy o stěžovatelově vině zločinem podílnictví pochybnost a své závěry též v napadených rozsudcích řádně odůvodnily. Nelze jim proto porušení těchto zásad vytknout.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud neshledal důvod z ústavněprávního hlediska zpochybňovat závěry obecných soudů, které jsou dostatečně odůvodněné, mají oporu v provedeném důkazním řízení a nevybočují z ustálené soudní judikatury.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 11. ledna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu