ECLI:CZ:US:2012:2.US.3500.11.1
sp. zn. II. ÚS 3500/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele M. P., právně zastoupeného Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem Sokolská 505, Čerčany, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tdo 860/2011 - 30 ze dne 3. srpna 2011, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 343/2010 ze dne 27. října 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 25/2006 ze dne 30. září 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž právo dle čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny.
Obvodním soudem pro Prahu 7 byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákoníku k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu.
Odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze zamítnuto jako nedůvodné. Stěžovatel podal rovněž dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej dle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k zásahům do výše uvedených ústavně zaručených práv došlo tím, že se soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s námitkami stěžovatele, neboť neuvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a neposoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Stejně tak odvolací soud se nevypořádal s námitkami, které stěžovatel v odvolání uvedl.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy všech stupňů se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.
Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy; z jejího vymezení v§2 odst. 5 tr. řádu též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem "nezbytným pro rozhodnutí". Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
Jak zjistil Ústavní soud z napadeného usnesení Městského soudu v Praze, vypořádal se řádně i s procesní námitkou o nepoužitelnosti důkazu - výpovědi svědka H. W. B., který měl být vyslechnut v SRN ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Jak však vyplývá z odůvodnění usnesení městského soudu na str. 6, protokol o výslechu tohoto svědka nebyl v průběhu hlavního líčení vůbec čten, jako důkaz byl použit pouze listinný důkaz, a to vyšetřovací zpráva Celního pátracího úřadu Berlin, Brandenburg ze dne 14. 4. 2003. Odvolací soud k tomu konstatoval, že "skutečnost, že listinné důkazy ohledně šetření celních orgánů Spolkové republiky Německo k údajným obchodům obžalovaného se zemřelým B. byly opatřeny před sdělením obvinění obžalovanému, nečiní tyto listinné důkazy procesně nepoužitelnými", přičemž odkazuje na ust. §158 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. řádu, dle kterého je policejní orgán před zahájením trestného stíhání oprávněn obstarávat potřebné podklady, zejména spisy a jiné písemné materiály. V uvedeném postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud žádný zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu