ECLI:CZ:US:2012:2.US.3560.12.1
sp. zn. II. ÚS 3560/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. V., zastoupené Mgr. Pavlem Císařem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 ve věci sp. zn. 5 Tdo 541/2012, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012 ve věci sp. zn. 7 To 511/2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2011 ve věci sp. zn. 3 T 29/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod; současně mělo dojít i k porušení ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
V záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla stěžovatelka shledána vinnou spácháním přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení dle ustanovení §225 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl dle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Stěžovatelčino odvolání Městský soud v Praze rubrikovaným usnesením dle ustanovení §256 trestního řádu zamítl. Dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje některá dílčí skutková zjištění obecných soudů a namítá, že její jednání bylo nesprávně podřazeno pod skutkovou podstatu ustanovení §225 trestního zákoníku. Přestože stěžovatelka uznává některá svá pochybení, domnívá se, že jakékoliv pochybení konkursního (insolvenčního) správce není možno podřadit pod skutkovou podstatu přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení. Interpretaci inkriminované skutkové podstaty zvolenou Nejvyšším soudem považuje stěžovatelka za nepřípustně extenzivní, neboť mj. vychází z "definice" účelu, který není insolvenčním zákonem výslovně stanoven. Stěžovatelka rovněž namítá, že jí nebyl v řízení prokázán úmysl spáchat předmětný přečin a zdůrazňuje, že svým jednáním v žádném případě neznemožnila ani neohrozila zpeněžení majetku náležejícího do konkursní (majetkové) podstaty úpadce. Dle jejího názoru tak v dané věci nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení. Nadto její jednání nenaplňuje relevantní míru společenské škodlivosti, a stěžovatelka se proto domnívá, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkou zásady subsidiarity trestní represe, k níž mělo být přihlíženo i za situace, kdy bylo v jejím jednání nesprávně shledáno naplnění formálních znaků skutkové podstaty uvedené v ustanovení §225 trestního zákoníku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví. Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma skutečností předestřených v předchozím odstavci, předkládá Ústavnímu soudu podání, jež není ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy o správnosti jejich rozhodnutí, přičemž jí vznesená argumentace v zásadě nepřekračuje podústavní rovinu, neboť je ve své podstatě (alespoň potenciálně) ústavněprávně relevantních argumentů prosta.
Ve vztahu k námitkám stěžovatelky artikulovaným v posuzované ústavní stížnosti je třeba v prvé řadě připomenout, že výklad rozhodných ustanovení tzv. podústavního práva - v tomto případě interpretace skutkové podstaty stanovené v ustanovení §225 trestního zákoníku - přísluší zásadně obecným soudům, přičemž orgánem veřejné moci, jenž je mj. povolán ke sjednocování rozhodovací činnost obecných soudů, je soud dovolací (viz ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Jestliže tedy stěžovatelka v posuzované věci vytýká obecným soudům nesprávnost interpretace tohoto zákonného ustanovení, je třeba zdůraznit, že v kontextu dané věci by byl dán prostor pro kasační zásah Ústavního soudu pouze v případě, pokud by Nejvyšším soudem podaný výklad této skutkové podstaty zcela (extrémně) vybočoval z mezí standardních výkladových postupů.
Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit, že Nejvyšší soud interpretoval předmětnou skutkovou podstatu "nepřípustně extenzivně". Ústavní soud naopak pokládá výklad ustanovení §225 trestního zákoníku podaný v napadeném usnesení dovolacím soudem za standardní ve výše naznačeném smyslu, pročež na něj - v tomto rozsahu - v úplnosti odkazuje. Odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu je vhodné i ve vztahu k dalším stěžovatelčiným námitkám, neboť i s nimi se dovolací soud ústavně konformním způsobem vypořádal, a to ať již se jedná o námitku (ne)naplnění subjektivní stránky trestného činu v podobě úmyslného jednání, tak pokud jde o tvrzení, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe.
Pouze pro úplnost je tak třeba dodat, že ani případná nesprávnost dílčích skutkových zjištění (ukládání pořádkových pokut v souvislosti s jinými pochybeními stěžovatelky) nemohla mít v kontextu dané věci vliv na ústavní konformitu napadených soudních rozhodnutí ani na ústavní konformitu jim předcházejícího soudního řízení.
Na základě předestřených zjištění přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2012
Stanislav Balík
předseda senátu