ECLI:CZ:US:2012:2.US.3563.12.1
sp. zn. II. ÚS 3563/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky ELASTRA, spol. s r. o., se sídlem nám. Svobody 13/9, 678 01 Blansko, zastoupené JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou, se sídlem Smetanova 17, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 12 Co 714/2010-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podáním, které Ústavní soud obdržel do datové schránky dne 17. září 2012, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 12 Co 714/2010-27, bylo odmítnuto odvolání povinné (stěžovatelky), proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla nařízena exekuce na majetek povinné podle rozhodčího nálezu a na základě něhož byl pověřen provedením exekuce soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána. Odvolací soud konstatoval, že skutečnosti, jež jsou obsahem odvolání povinné, nejsou způsobilými námitkami proti rozhodnutí o nařízení exekuce, neboť povinná nezpochybňuje existenci exekučního titulu ani věcnou legitimaci účastníků, nýbrž spíše vyjadřuje svůj nesouhlas s věcnou správností exekučního titulu.
3. Proti odmítacímu usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2012, č. j. 20 Cdo 1364/2012-41, odmítnuto jako nepřípustné, neboť §238a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen "o. s. ř.") s účinností od 1. července 2009 již nepočítá s možností podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně. Usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání, protože neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce podle §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), je přitom z obsahového hlediska třeba podřadit mezi potvrzující rozhodnutí.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti usnesení odvolacího soudu, přičemž lhůtu k podání ústavní stížnosti a tedy včasnost ústavní stížnosti odvozuje od data doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatelka přípustnost dovolání opírala o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž rozhodnutí o odmítnutí odvolání považovala s ohledem na znění bodu XI. stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 200/2005 (R 31XI/2006) za rozhodnutí ve věci samé. Obsahově se pak ústavní stížnost týká zejména exekučního titulu (rozhodčího nálezu) a zpochybňování jeho platnosti.
5. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
7. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
8. Podání stěžovatelky směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 12 Co 714/2010-27, jež jí bylo doručeno dne 19. ledna 2012. Stěžovatelka sice odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak takový postup není v daném případě možný, neboť dovolání stěžovatelky nebylo odmítnuto pro nepřípustnost na základě uvážení Nejvyššího soudu, nýbrž proto, že v dané věci nebylo přípustné vůbec [procesní předpisy s touto možností nepočítají (k tomu srov. znění §236 odst. 1 o. s. ř: "Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.")]. O nepřípustnosti podání dovolání byla navíc stěžovatelka odvolacím soudem řádně poučena. V dané věci se tedy neuplatní dobrodiní stanovené v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a lhůtu pro podání ústavní stížnosti nelze odvozovat ode dne doručení rozhodnutí o dovolání. Úvaha stěžovatelky, že by Nejvyšší soud měl posuzovat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je mylná. Ve věcech výkonu rozhodnutí totiž platí taxativně vyjmenované případy, kdy je dovolání přípustné [viz §238a odst. 1 písm. c) - f) o. s. ř., ve znění od 1. července 2009]. Odmítnutí odvolání proti nařízení exekuce však mezi tyto taxativně vymezené případy nenáleží. Skutečnost, že pro účely dovolacího řízení se usnesení vyjmenovaná v §238a odst. 1 písm. c) - f) o. s. ř. považují za rozhodnutí ve věci samé, má význam pouze v tom směru, že se vedle speciální přípustnosti [§238a odst. 1 písm. c) - f) o. s. ř.] posuzuje i splnění podmínek uvedených v §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. Stěžovatelkou citované stanovisko kolegia Nejvyššího soudu se pak vztahovalo k právní úpravě účinné do 30. června 2009 [konkrétně k §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož bylo dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí k navrácení dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí)]. S ohledem na výše uvedené a skutečnost, že stěžovatelka ústavní stížností nenapadla rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu, tj. od 19. ledna 2012. Tím pádem je ústavní stížnost doručená do datové schránky Ústavního soudu dne 17. září 2012 opožděně podaná.
9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podaný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. října 2012
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj