ECLI:CZ:US:2012:2.US.3573.12.1
sp. zn. II. ÚS 3573/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Hugem Hubeným, advokátem se sídlem Brno, Běhounská 4/20, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2012 č. j. 4 Ads 38/2012-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Domnívá se, že tímto pravomocným rozhodnutím byla porušena jeho Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zaručená základní práva, a to právo na rovné zacházení, právo na spravedlivý proces a právo na bydlení a rodinný život.
Krajský úřad kraje Vysočina, odbor sociálních věcí, rozhodnutím ze dne 13. 10. 2010 č. j. KUJI 77167/2010 sp. zn. OSV 629/2010 zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí ze dne 27. 7. 2010 č. j. 350/10/JID-1/1, kterým Úřad práce v Jihlavě, odbor státní sociální podpory, podle §24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o státní sociální podpoře") zamítl stěžovatelovu žádost o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2010. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího orgánu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 12. 2011 č. j. 57A 95/2010-28 zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv v "postupu výpočtu" jeho příjmů, do nichž byl zahrnut potenciální příjem družky a jejího syna za celé období 2. čtvrtletí, přestože byli přihlášeni k trvalému pobytu v bytě, jehož je nájemcem, až v jeho závěru. Zpochybňuje právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v odůvodnění napadeného rozsudku, jehož části cituje, a vytýká soudu porušení principu rovnosti. Domnívá se, že soudy nedostatečně zohlednily zásady přiměřenosti, souladu s veřejným zájmem a ochrany před nepřiměřenou tvrdostí při aplikaci právních norem, čímž měly porušit jeho právo na spravedlivý proces. Dostatečně se nezabývaly výší příjmů společně posuzované osoby a nevzaly v úvahu faktický stav, že společně posuzované osoby mohou spravedlivě použít k úhradě nákladů na bydlení ve 3. čtvrtletí pouze část příjmů odpovídající poměru dní trvalého pobytu k počtu dní bez trvalého pobytu v předmětném obecním bytě, a zasáhly tak i do jeho práva na rodinu a rodinný život. Dle stěžovatele vydanými rozhodnutími mu byla odepřena sociální pomoc. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") vztahující se k článku 14 Úmluvy namítá, že je "nutno posoudit, zda nedošlo k určité diskriminaci na základě výkonu práva na rodinný život, či minimálně zda zde byla zachována rozumná míra proporcionality mezi cílem a použitými prostředky".
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly podústavní právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, SbNU, sv. 33, str. 371).
V tomto ohledu však Ústavní soud v projednávané věci žádná pochybení nezjistil. Předně je nutno konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá argumenty, jimiž se obecné soudy již podrobně zabývaly a vyčerpávajícím způsobem se s nimi vypořádaly, a to způsobem, který nevykazuje znaky interpretační svévole. Nejvyšší soud věc po právní stránce hodnotil zcela přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o státní sociální podpoře, která vyložil za použití doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod. Stejně jako krajský soud i ve věci rozhodující správní orgány, dospěl k logickému a přesvědčivému závěru, že "...do příjmu rozhodného pro přiznání dávky státní sociální podpory příspěvku na bydlení se zahrnují všechny příjmy uvedené v §5 zákona o státní sociální podpoře, kterých dosáhla rodina žadatele o tuto dávku v celém rozhodném období předcházejícího kalendářního čtvrtletí, bez ohledu na to, že některá ze společně posuzovaných osob se přihlásila k trvalému pobytu v témže bytě jako oprávněná osoba až v průběhu rozhodného období...", a tato právní otázka tedy byla krajským soudem posouzena správně.
Nejvyšší správní soud své rozhodnutí též podrobně a srozumitelně odůvodnil. Z napadeného rozsudku vyplývá, z jakých skutečností a podkladů nezbytných pro posouzení stěžovatelova nároku na příspěvek na bydlení ve věci rozhodující orgány vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly i jak se soud vypořádal s obsahem kasační stížnosti. Vzhledem k přesvědčivému a vyčerpávajícímu odůvodnění považuje Ústavní soud za nadbytečné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat a na toto odůvodnění odkazuje.
Nezbývá tedy než uzavřít, že závěry ve věci rozhodujících obecných soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud je neshledal nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo vést k jeho zásahu. Stěžovatel nebyl předmětem různého zacházení ve vztahu k osobám nacházejícím se v analogické situaci ve smyslu jím citované judikatury ESLP vztahující se k čl. 14 Úmluvy, nejedná se tedy o diskriminaci. Nepřiznání příspěvku na bydlení stěžovateli nemůže založit ani porušení čl. 32 Listiny, neboť toto ustanovení takovou povinnost státu ve vztahu k občanům, resp. rodičům či jiným osobám za účelem "naplnění cíle podporovat rodinný život" nepředpokládá. Okolnost, že se stěžovatel s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 10. října 2012
Stanislav Balík
předseda senátu