ECLI:CZ:US:2012:2.US.3611.11.1
sp. zn. II. ÚS 3611/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K., nezastoupena, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 21 Co 96/2010-82 ze dne 20. září 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž měla být porušena řada jejích základních práv.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud zjistil, že ve své ústavní stížnosti stěžovatelka žádá o projednání své věci bez právního zastoupení a vyjadřuje přesvědčení, že je jejím ústavně zaručeným právem ohajovat se osobně, takové právo dle ní vyplývá i z mezinárodních závazků České republiky.
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, byla stěžovatelka vyzvána přípisem dne 8. prosince 2011 k odstranění vad návrhu, které spočívaly ve skutečnosti, že nebyla v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. Pro odstranění vad návrhu byla stěžovatelce stanovena lhůta 20 dnů ode dne doručení výzvy, ke kterému došlo dne 19. prosince. Stěžovatelka byla současně poučena, že podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstraní-li navrhovatelka vady svého podání ve lhůtě jí k tomu určené.
Stěžovatelka reagovala následným podáním ze dne 20. prosince téhož roku, které došlo Ústavnímu soudu dne 22. prosince. V něm setrvala na svém požadavku projednat ústavní stížnost bez právního zastoupení a zopakovala svoji argumentaci, která dle jejího přesvědčení svědčí o možnosti, a nikoli nutnosti právního zastoupení obecně, Ústavní soud nevyjímaje.
V důsledku toho, že stěžovatelka předmětnou vadu v určené lhůtě neodstranila a současně neuvedla žádné důvody, které by jí v tom bránily, Ústavní soud se nemohl návrhem věcně zabývat, když s ohledem na argumenty navrhovatelkou tvrzené nebylo namístě ani stanovení dodatečné lhůty k odstranění vad návrhu. Samotný nesouhlas s institutem povinného právního zastoupení účastníka řízení před Ústavním soudem, kterým navrhovatelka neodstranění vady v podstatě odůvodňuje, přitom není relevantní. O tom již ostatně byla poučena v odmítavém usnesení ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3836/11. V tomto usnesení, které jí bylo doručeno 1. dubna 2012 (viz §49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn), byla stěžovatelka ze strany Ústavního soudu podrobně seznámena s důvody, které jej vedou k odmítnutí jejího návrhu, přičemž ty jsou identické i v nyní posuzované věci, na niž tak jsou plně aplikovatelné. Ústavní soud nemá, co by k těmto důvodům doplnil a plně na ně odkazuje.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj