ECLI:CZ:US:2012:2.US.362.12.1
sp. zn. II. ÚS 362/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o. se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 11. 2011 č. j. 12 EC 355/2010-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. shora uvedeného pravomocného rozsudku obecného soudu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Liberci výrokem I. v záhlaví označeného rozsudku vyhověl žalobě stěžovatelky, jíž se proti žalovanému domáhala zaplacení částky ve výši 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení jízdného a přirážky k jízdnému za jízdu bez platného jízdního dokladu v dopravním prostředku MHD. Napadeným výrokem II. stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3 420 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká soudu, že při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že měla plný úspěch ve věci, totiž důvodně očekávala v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., že jí bude přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu. Soud tak o náhradě nákladů řízení rozhodl v rozporu s jeho průběhem i s rozhodnutím ve věci a stěžovatelku před vynesením rozhodnutí ani neupozornil, že zvažuje aplikaci §151 odst. 2 o. s. ř. Je proto přesvědčena, že aplikace citovaného ustanovení překročila v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů a nebyla dostatečně odůvodněná. V tomto směru argumentuje judikaturou obecných soudů, zejména pak poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. Cpjn 201/2008.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou.
Argumentačně obdobnými ústavními stížnostmi týkajícími se shodné právní problematiky se Ústavní soud podrobně zabýval v zamítavém nálezu ze dne 29. 3. 2012 vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3923/11, jímž je jeho senát posuzující nynější věc vázán. Závěry v něm vyslovené se proto uplatní i v daném případě a napadený výrok nelze považovat za protiústavní. Ústavní soud tedy na odůvodnění citovaného nálezu pouze odkazuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu