ECLI:CZ:US:2012:2.US.3624.10.1
sp. zn. II. ÚS 3624/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUDr. Olgou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 28/559, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 25/2009-291 ze dne 1. 10. 2009 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 462/2010-310 ze dne 8. 9. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek, vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na soudní ochranu, garantované v čl. 36 Listiny.
Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, napadeným rozsudkem č. j. 64 Co 25/2009-291 ze dne 1. 10. 2009 Městský soud v Praze (dále též "městský soud") změnil původně vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 16 C 118/2004-197 ze dne 18. 9. 2008 a žalobu na určení, že žalovaná JUDr. L. W. jako dědička po zemřelé H. K. - H. není vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV XX u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, obec Praha, k. ú. Modřany, domu č. p. X na parcele č. X, parcely č. X, parcely č. Y/1 a parcely č. Y/2, a to podílem 1/3 k celku, a aby bylo určeno, že žalovaná není vlastníkem garáže na parcele č. Y/2 zapsané na LV XY pro k. ú. Modřany, obec Praha, a to podílem 1/6 k celku, a aby bylo určeno, že žalovaní W. T. a J. T. jako dědicové po E. T. nejsou vlastníky shora uvedených nemovitostí, a to podílem každý 1/6 k celku pokud jde o dům a pozemky, a každý 1/12 k celku pokud jde o garáž, zamítl (odstavec první výroku) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (odstavec druhý a třetí výroku). Odvolací soud poukázal na to, že předmětem řízení je požadavek žalobkyně - stěžovatelky na určení neexistence vlastnického práva žalovaných ke sporným nemovitostem, respektive ve své podstatě na odstranění duplicitního zápisu, který byl ohledně předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí proveden. Soud považoval v řízení za prokázané, že co do 1/2 je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice domu a pozemků stěžovatelka, co do 1/2 M. U., co do 1/3 H. K. - H. a co do 1/3 E. T. Pokud jde o garáž, je jako vlastnice co do 1/2 zapsána stěžovatelka, co do 1/6 H. H. a co do 1/6 E. T.. H. H. dle učiněných zjištění zemřela dne X.X.XXXX, její jedinou dědičkou je žalovaná JUDr. L. W., pročež ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 35 D 2766/99 vyplynulo, že dědické řízení již bylo skončeno bez toho, že by předmětné nemovitosti v něm byly projednány. E. T. pak zemřela v průběhu řízení, dědické řízení dosud skončeno nebylo, jako dědicové však připadají v úvahu 2. a 3. žalovaný (W. T. a J. T.). Za popsané situace, kdy se stěžovatelka žalobním petitem domáhala určení, že žalovaní coby dědici osob zapsaných v katastru nemovitostí nejsou vlastníky předmětných nemovitostí, soud dovodil absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s odůvodněním, že za stavu, kdy určitá věc nebyla předmětem řízení o dědictví a nabytí vlastnictví k ní nebylo dědici potvrzeno, se nelze domáhat určení, že tento dědic vlastníkem takové věci není. Případné vyhovující soudní rozhodnutí by nemohlo být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 462/2010-310 ze dne 8. 9. 2010 v souladu s §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl, shledávaje rozhodnutí odvolacího soudu správným.
S rozhodnutími městského soudu i Nejvyššího soudu stěžovatelka vyjádřila nesouhlas v projednávané ústavní stížnosti. V ní obsáhle zrekapitulovala průběh jednotlivých řízení vedených ve snaze o odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí provedeného u předmětných nemovitostí dle jejího názoru v rozporu se zákonem i se skutečným stavem zápisů vlastnických práv k nemovitostem před rokem 1948. Postup katastrálního úřadu, kterým byl založen nový list vlastnictví pro tzv. duplicitní zápis k nemovitostem, postrádá dle stěžovatelky oporu v zákoně a v konečném důsledku poškozuje oprávněného vlastníka. Stěžovatelka trvá na tom, že duplicitním zápisem vlastnictví provedeným mimo jakékoliv správní řízení, bez možnosti jejího odvolání, bylo nezákonně zasaženo do jejích práv. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že jí jako spoluvlastníkovi předmětných nemovitostí, jež je navíc dlouhodobě jediným uživatelem nemovitostí, zajišťujícím i jejich údržbu, svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k těmto nemovitostem a na odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. V tomto směru podala stěžovatelka dne 17. 4. 2001 u Obvodního soudu pro Prahu 4 určovací žalobu vedenou pod sp. zn. 16 C 50/2001, jíž se proti E. T. a České republice domáhala určení, že je spoluvlastníkem 1/2 předmětných nemovitostí a dále určení neplatnosti odevzdacích listin vydaných Obvodním soudem pro Prahu 4 ve věci projednání dědictví po právních předchůdkyních H. H. a E. T. pod sp. zn. 35 D 1765/99 a sp. zn. 34 D 1956/97. Podaná žaloba byla však v souladu s odůvodněním Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a to z toho důvodu, že stěžovatelka je již v katastru nemovitostí zapsána a její postavení by se tak nezměnilo. Soud jinými slovy "neoficiálně vyjádřil stanovisko, že stěžovatelka by byla úspěšná za předpokladu podání negativní žaloby". Stěžovatelka proto podala žalobu na negativní určení právního vztahu k předmětným nemovitostem, která byla projednávána u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 118/2004 a jež byla napadenými rozhodnutími zamítnuta opět pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Podle mínění stěžovatelky soudy všech stupňů tímto způsobem, tedy zpochybňováním naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určení, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí, od roku 2001 hledají procesní důvod, jak v dané věci nerozhodnout. Stěžovatelka je nejméně od tohoto roku na základě rozhodnutí orgánů státu omezována ve výkonu svých vlastnických práv, je na ni vytvářen "nátlak osobní i materiální", a to bez možnosti se tomuto stavu účinně bránit. Podle svých slov vyčerpala již všechny možnosti k odstranění duplicity v katastru nemovitostí, která je důsledkem nezákonných rozhodnutí vydaných v dědických řízeních po právních předchůdkyních H. H. a E. T., respektive žalovaných. Nezákonnost těchto rozhodnutí byla dle stěžovatelky potvrzena v průběhu dědického řízení po H. H., v rámci něhož předmětné nemovitosti nebyly projednány. Co se týče posledně jmenovaného dědického řízení a dědického řízení po E. T., stěžovatelka není jejich účastníkem, a proto právní názor vyjádřený odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí ohledně dědiců osob zapsaných v katastru nemovitostí shledala nesprávným. Procesní nástupnictví těchto dědiců nemůže podle jejího názoru bránit vydání rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejší účastníky, aby se k předložené ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze tak učinil podáním ze dne 7. 11. 2011, Nejvyšší soud podáním ze dne 3. 11. 2011, v nichž oba shodně odkázaly na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že setrvávají ve svých závěrech ohledně absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle §80 písm. c) o. s. ř. Pokud určení neexistence vlastnického práva bylo vtaženo na žalované, kteří v duplicitním zápisu vlastnického práva ke sporným nemovitostem nikdy uvedeni nebyli, tedy ke dni vydání rozhodnutí vlastníky sporných nemovitostí nebyli, pak případný úspěch stěžovatelky ve věci by postrádal oporu v hmotném právu a absentoval by podklad způsobilý pro zápis do katastru nemovitostí. Z uvedených důvodů oba soudy navrhly odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
Vedlejší účastník, JUDr. L. W., se k věci prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila podáním ze dne 22. 2. 2012. V něm za příčinu procesní neúspěšnosti stěžovatelky označila nikoliv vadný postup soudů, jak naznačovala sama stěžovatelka, nýbrž neschopnost stěžovatelky zformulovat žalobní petit tak, aby žaloba mohla mít naději na úspěch. V souladu s jejím názorem Městský soud v Praze "v napadeném rozhodnutí dospěl k naprosto správnému, logickému a jedinému možnému závěru". Vedlejší účastnice se pak ohradila i proti úvaze stěžovatelky, podle níž notář - soudní tajemník sporné nemovitosti nezařadil do dědictví po H. H., maje pochybnosti o nabývacím titulu ve prospěch zemřelé. Uvedla, že předmětné nemovitosti nebyly do soupisu majetku zařazeny a v dědickém řízení projednány na její vlastní žádost podanou z důvodu existence neúměrných průtahů vyvolaných souběžně probíhajícím soudním řízením. V žádném případě se nejednalo o pochybnosti ze strany notáře, takováto úvaha stěžovatelky je podle jejího názoru účelová. Konečně vedlejší účastnice připomněla, že původní vlastnice trpěly za 2. světové války persekucí pro svoji židovskou národnost, dvě z nich zahynuly v koncentračním táboře, a svého vlastnického práva byly zbaveny neplatně. Rozhodnutí vydaná v dědických řízeních, která stěžovatelka zmiňovala, považovala tedy za správná. Závěrem vedlejší účastnice navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci W. T. a J. T. dané možnosti k vyjádření nevyužili.
Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice stěžovatelce k replice. Stěžovatelka reagovala podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2012, v němž opakovaně, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, vyjádřila přesvědčení, že jí svědčí naléhavý zájem na určení, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí. Vedlejší účastníci si činí majetkový nárok na sporné nemovitosti, dědictví po zůstavitelkách - duplicitně zapsaných osobách v katastru nemovitostí - neodmítli, přesto jednání vedlejších účastníků záměrně směřovalo k neprojednání předmětných nemovitostí v dědickém řízení a tato skutečnost se stala základem pro procesní rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, která vytvořila "prostor pro setrvání nezákonného stavu a právní nejistoty". Stěžovatelka se vyslovila, že městský soud se "neměl spokojit s účelovou manipulací" v dědickém řízení k předmětným nemovitostem, naopak měl vyčkat jeho ukončení. Ve vztahu k argumentaci vedlejší účastnice poznamenala, že není věcí dědice rozhodovat o tom, která nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí na zůstavitele k datu jeho smrti bude zařazena do soupisu majetku a která nikoliv. Naznačený postup notáře - soudního tajemníka a dědičky s právním vzděláním svědčí podle ní toliko o snaze manipulovat řízením. K odkazu vedlejší účastnice na utrpení židovského obyvatelstva za 2. světové války stěžovatelka poukázala na utrpení politických vězňů, mezi něž patřil její otec, který podlehl následkům mučení gestapa. Stěžovatelka a její matka jako pozůstalé po obětech 2. světové války získaly poté od státu majetkový podíl na nemovitostech, jež uhradily z poskytnutého úvěru.
V další části repliky stěžovatelka v souladu s ústavní stížností zpochybnila existenci vlastnického práva právních předchůdců vedlejších účastníků k předmětným nemovitostem, založeného na podle jejího názoru nezákonných rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 4 vydaných pod sp. zn. 35 D 1765/99 a sp. zn. 34 D 1956/97, která představují, v rozporu se stanovisky Ústavního soudu, průlom do platnosti Benešových dekretů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženým spisovým materiálem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Jádro sporu vedeného mezi vedlejšími účastníky a stěžovatelkou spočívá v tzv. duplicitním zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, k němuž dochází tehdy, je-li katastrálnímu úřadu postupně doručeno více vykonatelných rozhodnutí a jiných listin, jimiž je katastrální úřad vázán, a každá z nich svědčí o vlastnictví jiné osoby k téže nemovitosti. Takový zápis však neznamená, že každá ze zapsaných osob je vlastníkem dotčených nemovitostí, proto je žádoucí duplicitní zápis odstranit postavením najisto, která z nich je skutečným vlastníkem. Katastrální předpisy v současné době (§45 odst. 3 vyhlášky č. 26/2007 Sb.) rozlišují postup odstranění duplicitního zápisu variantně pro případ sporu a pro případ shody o vlastnictví. Ve stěžovatelčině věci šlo o první z variant, tudíž duplicitní zápis by mohl být odstraněn na podkladě pravomocného rozhodnutí soudu o určení vlastnictví.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze u soudu uplatnit návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1997, a mnohá další).
Vzhledem k pravomoci Ústavního soudu nutno zdůraznit, že je zásadně na obecných soudech, aby pojem naléhavý právní zájem uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí; jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 644/06 ze dne 7. 12. 2006).
V posuzované věci Městský soud v Praze, s nímž se ztotožnil posléze i Nejvyšší soud, dospěl k závěru o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a to s ohledem na formulaci závěrečného návrhu stěžovatelkou v žalobě. V něm vymezené osoby totiž nebyly ke dni vydání rozhodnutí vlastníky sporných nemovitostí, nebyly ani vedeny v duplicitním zápisu vlastnického práva ke sporným nemovitostem. V případě úspěchu s žalobou v uplatněné podobě by tedy nenastala žádná změna stávajícího hmotněprávního stavu tak, jak vyplývá ze zápisu v katastru nemovitostí. Jinými slovy, k odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí, o nějž stěžovatelka v prvé řadě usiluje, by nedošlo. Procesní důsledky, jež z uvedeného vyvodil odvolací soud, jsou mimo jakoukoli pochybnost správné, a jejich nevyhnutelnost přesvědčivě a zasvěceně vyložil i soud dovolací. Oba obecné soudy přitom postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy, aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, své závěry soudy řádně a srozumitelně odůvodnily, nedopustily se tak svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv či svobod stěžovatelky a mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavní soud dodává, že relativně samostatná otázka, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, a to, zda vedlejším účastníkům (ve sporu žalovaní), respektive jejich právním předchůdcům svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nebyla, vzhledem k zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu, kterážto skutečnost vylučovala, aby se obecné soudy zabývaly meritem věci, podstatou napadených rozhodnutí, a tudíž nemůže být ani předmětem přezkumu Ústavního soudu.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny Ústavní soud dále připomíná, že k zásahu do tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Popsaná situace však v daném případě nenastala. Jak vyplývá ze spisového materiálu, stěžovatelce se dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, nebyla nijak omezena ve svých procesních právech, možnosti reagovat na procesní úkony protistrany, jakož i vyjadřovat se k provedeným důkazům, resp. navrhovat důkazy vlastní. Proti nepříznivému rozhodnutí soudu jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a dovolací soud se jím věcně zabýval.
Postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se žalobou ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. určení vlastnického práva k nemovitostem, je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby je závislá - kromě jiného - na existenci naléhavého právního zájmu. Právě tento požadavek stěžovatelka svými žalobními návrhy opakovaně nesplnila. Je s podivem, že stěžovatelka, která byla od počátku (tj. od roku 2001) v řízení před obecnými soudy zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem, od něhož se jí mělo dostat odborné pomoci, nevěnovala více pozornosti konstrukci žaloby, aby tato jako procesní prostředek ochrany práv žalobce splňovala účel a naplňovala smysl jejího žalobního žádání a současně byla také procesně účinná. Skutečnost, že tak dosud ke svému prospěchu neučinila, nelze vykládat k tíži soudu a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv, neboť v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Žalobním návrhem, z něhož je mimochodem patrná ignorance rozdílu mezi procesním a hmotněprávním nástupnictvím, stěžovatelka vymezila předmět vlastního soudního řízení a tomuto žalobnímu návrhu pak koresponduje rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud stěžovatelka s jeho závěry nesouhlasí, nezakládá to automaticky odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno porušení tvrzených ústavních práv stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu