ECLI:CZ:US:2012:2.US.3624.11.1
sp. zn. II. ÚS 3624/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 978/23, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 238/2011-1297 ze dne 21. 9. 2011 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 0P 354/2002-1126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva, a to právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života garantované čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodičovství a rodiny, právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 4 Listiny i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné opravné prostředky a ústavní princip vázanosti soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Stěžovatel popisuje průběh řízení před soudy obou stupňů, přičemž cituje obsah svého odvolání. Odkazuje i na judikáty Ústavního soudu týkající se porušení práva na soudní a jinou právní ochranu v souvislosti s rozhodováním o výživném na nezletilé děti a v této souvislosti i na judikaturu obecných soudů. Dle jeho názoru soudy obou stupňů nerespektovaly, že od posledního rozhodnutí ve věci nedošlo ke změně poměrů, umožňující zvýšení výživného, poměry na jeho straně naopak odůvodňují snížení výživného, neboť mu přibyla další vyživovací povinnost. Soudy rozhodly o zvýšení výživného od 1. 9. 2008, přestože předchozí rozhodnutí bylo k tomuto dni v právní moci teprve několik dnů a není možné, aby se za tak krátkou dobu poměry změnily. Má za to, že je zcela nerozhodné, zda podal daňové přiznání za předchozí rok. Při přechozím rozhodování o výživném v r. 2008 soudy nedůvodně odmítly přihlédnout k majetku matky nabytému dědictvím, naproti tomu u něho takovou skutečnost považovaly za významnou, přitom odmítly zohlednit, že se jedná o jednorázový příjem, který bude s největší pravděpodobností ztrácet na hodnotě. Soudy vycházely nesprávně i z toho, že se nemovitost v Č. objevila jako nová skutečnost, přestože stěžovatel nemovitost vlastnil již v době předchozího rozhodování, o čemž soudy věděly, neboť se objevila v závěrech znaleckého posudku na ohodnocení firmy MERA TRADE, kde znalec oceňoval investice a ekonomický výhled společnosti do budoucna. Soudy zcela nedostatečně zhodnotily, že příjmy z pronájmu nemovitosti, které musí zdanit, jsou vyváženy výdaji na závazek, který má vůči společnosti MERA TRADE z důvodu investic společnosti do rekonstrukce nemovitosti. Soud nedůvodně přehlédl, že matka bezdůvodně odmítla trvalý příjem, neboť sama ukončila pracovní poměr, ve kterém byla nadstandardně zajištěna, odmítla práci nabízenou úřadem práce, aby následně zatajila, že nastoupila do zaměstnání, přičemž z jejího chování vyplývá, že má buď nepřiznaný příjem, nebo pracuje "načerno". Stěžovatel poukazuje i na to, že matka po podání návrhu na výkon rozhodnutí nesdělila soudu, že stěžovatel výživné zaplatil, že mu vrací dárky pro děti s tím, že od něho nic nechce a naznačuje, že motivem pro podání návrhu nebyla potřeba dětí, ale snaha zkomplikovat mu život po narození jeho dcery. Matka se mu přes děti pokouší mstít, nejdříve mu bránila ve styku s dětmi a poté, co v zájmu dětí upustil od snah o realizaci styku, aby nenarušoval jejich zdravý psychický vývoj, se snaží kompenzovat neúspěch manželství prostřednictvím nedůvodných návrhů na zvýšení výživného a snah materiálně uškodit dětem z nového manželství. Soudy zcela nekriticky vzaly za prokázané matkou uplatňované výdaje na zájmovou činnost dětí, přestože ty neodpovídají skutečnosti. Soudy přehlédly, že stěžovatel má omezený příjem a vyživovací povinnost ke dvěma dcerám z nového manželství, které mají zvýšené potřeby a výdaje, a k manželce. Stěžovatel považuje za nesmyslné, aby při zvýšení příjmů z 16 000 Kč na 25 000 Kč měsíčně, kdy mu přibyla další vyživovací povinnost, došlo ke zvýšení výživného na dvě ze čtyř nezletilých dětí o 200 %. Úhrada takového výživného přivedla stěžovatele a jeho rodinu do stavu chudoby.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl k odvolání stěžovatele a matky nezl. dětí změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2010 č. j. 0P 354/2002-1126 (stanovující stěžovateli povinnost platit zvýšené výživné na děti a zamítající návrh stěžovatele na snížení výživného), a to tak, že výživné stěžovatele pro nezl. M., naposledy stanovené rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2008, se s účinností od 1. 9. 2008 do 30. 9. 2009 zvyšuje z částky 3 000 Kč na 13 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 10. 2009 do 30. 4. 2011 se toto výživné snižuje na částku 10 000 Kč měsíčně a od 1. 5. 2011 na částku 9 000 Kč měsíčně, přičemž byl stěžovateli vyměřen nedoplatek na takto stanoveném výživném; dále bylo výživné stěžovatele pro nezl. L., naposledy stanovené stejným rozsudkem jako pro nezl. M., s účinností od 1. 9. 2008 do 30. 9. 2009 zvýšeno z částky 2 000 Kč na 10 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 10. 2009 do 30. 4. 2011 bylo toto výživné sníženo na částku 8 000 Kč měsíčně a od 1. 5. 2011 na částku 7 000 Kč měsíčně a stěžovateli byl vyměřen nedoplatek na takto stanoveném výživném. Část stanoveného výživného na obě děti byla uložena platit k rukám matky a část na bankovní účty k tomu účelu zřízené, přičemž byla matce stanovena povinnost podávat stěžovateli informace a důkazy o nakládání s peněžními prostředky na těchto účtech.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžiště stěžovatelovy polemiky s obecnými soudy a zvláště se soudem odvolacím je v oblasti provádění a hodnocení důkazů o potřebách nezletilých a o příjmových a majetkových poměrech rodičů. Předmětem ústavního přezkumu však nemůže být správnost skutkových a následně právních závěrů obecných soudů, s výjimkou extrémních případů. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není jejich pravidelnou přezkumnou instancí. Nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jestliže právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Nic takového Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.
Odvolací soud se sice dopustil formálního pochybení, pokud v souvislosti se změnou rozsudku soudu prvního stupně znovu nerozhodl o návrhu stěžovatele na snížení výživného, z odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž se vyjma samotné výše nově vyměřeného výživného zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, i ze samotné povahy rozhodnutí, kdy především s ohledem na podstatné změny v majetkových poměrech stěžovatele byly shledány důvody pro zvýšení výživného, je naprosto zřejmé, že návrh stěžovatele nebyl důvodným. Uvedené formální pochybení proto nemá vliv na spravedlnost řízení jako celku.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že se obecné soudy soustředily na zjištění rozhodných okolností odůvodňujících změnu předchozího rozsudku ve věci výživného na nezl. M. a nezl. L. ve smyslu §99 odst. 1 zákona o rodině. K tomu okresní soud provedl velmi obsáhlé dokazování, jehož výsledky v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl. Vyjádřil se také k osobním, majetkovým i výdělkovým poměrům stěžovatele i matky a porovnáním stavu, který byl dán v době přechozího rozhodnutí o výživném, dospěl k závěru o naplnění podmínek pro zvýšení výživného na obě děti, přičemž rozhodné skutečnosti podrobně vyložil, a to včetně okolností, které ho vedly k závěru, že jsou dány podmínky i pro zpětné zvýšení výživného dle ustanovení §98 odst. 1 zákona o rodině. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil, byť shledal důvody pro aplikaci ustanovení §85a odst. 2 zákona o rodině, neboť dospěl k závěru, že příjmy otce umožňují stanovit výši výživného v nadstandardní výši s tím, že jeho část je určena na úspory. Připomněl, že změna poměrů není vázána na žádnou lhůtu od posledního rozhodnutí (stěžovatel totiž již v odvolání namítal, že změnu rozsudku o výživném lze provést až po šesti měsících od právní moci předchozího rozhodnutí) a potvrdil, že v projednávané věci změny poměrů odůvodňující zvýšení výživného spadají již do doby nabytí právní moci předchozího rozhodnutí, neboť v té době nebyly a ani nemohly být zohledněny některé skutečnosti, které jsou významné pro posouzení možností a schopností stěžovatele a jeho majetkových poměrů (nebylo zohledněno vlastnictví stěžovatele k nemovitosti v Č., nebyla známa daňová přiznání stěžovatele a jeho společností za rok 2008), a že v krátké době od právní moci předchozího rozhodnutí došlo také k podstatnému navýšení příjmu stěžovatele ze zaměstnaneckého poměru a zvýšil se jeho majetek nabytým dědictvím, přičemž nepochyboval o tom, že aktiva dědictví se v majetkových poměrech stěžovatele projevila.
Jestliže tedy soudy při vyměření zvýšeného výživného přihlédly i ke shora uvedeným skutečnostem, jejich postup odpovídá zákonnému hledisku uvedenému v §96 odst. 1 zákona o rodině a je ústavně konformní. Zákon umožňuje přihlížet vedle schopností a možností povinného také k jeho majetkovým poměrům a k potencionalitě jeho příjmů, přičemž majetkové poměry povinného je nutno posoudit komplexně. Proto je při rozhodování o výživném vždy nutné zohlednit nejen jeho fakticky dosahované příjmy, ale i celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a životní úroveň (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 671/09 ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1619/07 ze dne 1. 2. 2008)
Pokud stěžovatel namítá, že matka bezdůvodně odmítla trvalý příjem, neboť sama ukončila pracovní poměr, za nějž pobírala nadstandardní plat, i tato skutečnost byla okresním soudem zvažována, přičemž soud evidenci matky na úřadu práce neshledal za důvod pro zvýšení výživného otci. Rozhodnou skutečností pro takový postup totiž označil podstatnou změnu příjmů a majetkových poměrů na straně stěžovatele.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že soudy vzaly za prokázané matkou udávané zvýšené potřeby nezletilých, které neodpovídají skutečnosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že závěr o zvýšených potřebách obou nezletilých dětí je podložen konkrétními důkazy, především doklady o platbách a příslušnými potvrzeními.
Ústavní soud má za to, že z úvah soudu prvního stupně ani ze závěrů odvolacího soudu nevyplývá ani ve světle námitek stěžovatele extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými, který jako jediný by dokázal přivodit závěr o protiústavnosti napadených rozsudků. Jinými slovy řečeno, námitky uplatněné stěžovatelem jsou takového charakteru, že mohou hrát roli v řízení před obecnými soudy, kde je zároveň uplatnil a soudy se s nimi vypořádaly, ovšem nenaznačují porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Toto právo, zakotvené v části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy a garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoli materiální subjektivní právo. Z toho plyne, že ani případná nesprávná interpretace zákona o rodině (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) by sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces ani další stěžovatelem tvrzená ústavní práva.
Rozhodovací důvody obecných soudů, vyložené způsobem zákonem požadovaným v odůvodnění jejich rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.), nesvědčí o tom, že by soudy věci stěžovatele nevěnovaly přiměřenou pozornost, případně že by nedostatečně zjistily a posoudily skutkový stav, což by vyústilo v nesprávné právní posouzení; naopak, z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že oba soudy způsobem zcela dostatečným a zřejmým vyložily své skutkové i právní závěry, přičemž se neopomněly zabývat všemi podstatnými námitkami, které stěžovatel v řízení před nimi uplatnil, a s nimiž argumentuje i v ústavní stížnosti. Dostály tak požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí a z ústavního hlediska jim nelze nic vytknout.
V ústavněprávním kontextu přitom nelze pominout, že rozhodná ustanovení §96 odst. 1 a §99 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, v němž je obecným soudům k dispozici široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikaturního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle; není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecné soudy pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně (jak činí stěžovatel v ústavní stížnosti). Ústavní soud se tak necítí povolán k tomu, aby detailně přezkoumával relevanci konkrétně uplatněných hledisek "odůvodněných potřeb" nezletilých a "schopností a možností a majetkových poměrů" stěžovatele, zvláště za situace, kdy stěžovateli zůstává zachována možnost požádat soud s ohledem na jeho aktuální konkrétní majetkové poměry a výdělkové možnosti o snížení výživného.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by postupem obou soudů byla porušena tvrzená ústavně zaručená práva stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu