ECLI:CZ:US:2012:2.US.3636.11.1
sp. zn. II. ÚS 3636/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. N., zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2011 č. j. 66 Co 265/2011-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 12. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost podává jako důsledek zbytečně vyvolaného exekučního řízení, neboť dlužnou částku 4 dny po podání návrhu na exekuci uhradil. Postup oprávněného byl dle jeho názoru veden snahou docílit přiznání náhrady nákladů exekučního řízení - odměny advokáta, přestože oprávněný má vlastní právní oddělení. Stěžovatel rekapituluje události předcházející vydání exekučního titulu a následující po jeho vydání, kdy podal oprávněnému návrh splátkového kalendáře, na nějž družstvo nereagovalo, a kdy následně dne 21. 6. 2010 dlužnou částku uhradil. Ze soudního spisu se později dozvěděl, že advokát oprávněného podal dne 17. 6. 2010 návrh na exekuci, kterou soud dne 2. 7. 2010 nařídil, aniž by byl informován o úhradě vymáhané pohledávky. Stěžovatel poukazuje také na šikanózní zastupování družstva advokátem a na podivný obsah plné moci udělené advokátu, jejímž důsledkem je exkluzivní výsada advokáta ponechat si celou částku přiznané paušální sazby. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že uvedené skutečnosti nevzal při svém rozhodování v potaz a nerespektoval soudní judikaturu, dle níž, pokud povinný s podáním odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí doloží, že svou povinnost splnil dobrovolně, není to důvodem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítá, nýbrž je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí usnesením soudu prvního stupně. V odvolání stěžovatel navrhoval provést 11 důkazů, tyto návrhy však byly ignorovány a odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k tzv. opomenutým důkazům. Dle stěžovatele nemůže být spravedlivým řízení, jehož účelem je dosažení co nejvyšší úhrady nákladů šikanózním chováním družstva. Soud se nezabýval povinností dle §142 odst. 1 o. s. ř. přiznat pouze náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Dle stěžovatele by stačilo, aby právník družstva sám sepsal a podepsal návrh na exekuci, čímž by věc vyřídil stejně jako advokát, který je nadto plátcem DPH. Advokát také záměrně pominul, že po dobu, kdy stěžovatel dlužil 14.186,- Kč, mělo družstvo v držení jeho přeplatky 7.784,- Kč. Odměnu si však vypočítal z celé dlužné částky.
V další části ústavní stížnosti se stěžovatel obsáhle vyjadřuje k právní úpravě úhrady nákladů za právní služby, přičemž podrobně popisuje legislativní úpravu postupu při přípravě a vydávání právních předpisů, a dochází k závěru, že pro vyhlášku č. 484/2000 Sb., na rozdíl od vyhlášky č. 177/1996 Sb., důvodová zpráva zákona č. 30/2000 Sb. nestanovila žádná kritéria, jakými se má příslušný orgán při konkretizaci výše číselného údaje ve vyhlášce řídit, čímž byla porušena Legislativní pravidla vlády (vyhláška vychází z předpokladu poskytnutí šesti úkonů právní služby v řízení, ač třeba v řízení byly poskytnuty jen úkony dva, nedává tedy soudu možnost stanovit náhradu nižší).
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 7. 2010 č. j. 92 EXE 11260/2010-7 nařídil, podle usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 237/2007-107 ze dne 27. 2. 2009 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 224/2009-190 ze dne 25. 2. 2010, k uspokojení pohledávky oprávněného Stavebního bytového družstva Poruba ve výši 14.186,35 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek stěžovatele. Provedením této exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Milana Vlhu z Exekutorského úřadu Ostrava. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením, jímž rozhodnutí okresního soudu potvrdil, neboť shledal, že byly splněny předpoklady rozhodné pro nařízení exekuce.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. V daném případě však Ústavní soud nutnost zásahu neshledal.
Odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat, že se v rámci odvolacího řízení zabýval toliko otázkou, zda byly splněny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce (viz ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu), tedy zda byly dány podmínky řízení, zda je exekuční titul vykonatelný, zda je dána totožnost účastníků nalézacího a exekučního řízení (aktivní a pasivní věcná legitimace) a totožnost uložené a nyní vymáhané povinnosti a zda není vymáhané právo prekludováno [srov. Kasíková/Kučera/Plášil/Šimka/Jirmanová/Hubáček: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) - komentář. C. H. Beck: Praha 2007, str. 157]. Odvolání stěžovatele se však těchto rozhodných skutečností nedotklo. Jak správně poukázal odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, při nařízení exekuce soud nezkoumá, zda, případně v jakém rozsahu povinný oprávněnému plnil, neboť takové okolnosti mohou být hodnoceny jen v rámci řízení o zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí o takovém návrhu však přísluší soudu prvního stupně, resp. soudnímu exekutorovi (viz ustanovení §55 exekučního řádu). Ti také v závislosti na konkrétních okolnostech případu rozhodnou o nákladech exekuce a o nákladech účastníků, které hradí ten z účastníků, který zastavení řízení zavinil (viz ustanovení §89 exekučního řádu). Odvolací soud tedy nerozhodl v rozporu s poukazovanou soudní judikaturou, podle které není důvodem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce (s důsledkem, že odvolací soud návrh zamítne) okolnost, že povinný dobrovolně splnil povinnost stanovenou exekučním titulem, nýbrž je to důvodem k zastavení nařízené exekuce usnesením soudu prvního stupně.
Stěžovatel nemohl v odvolacím řízení uspět ani se svými námitkami, které opakovaně vznáší i v ústavní stížnosti, namířenými proti výši nákladů exekuce a nákladů vzniklých oprávněnému. Exekuce se sice nařizuje i k vymožení povinnosti k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného, ale jejich výši určuje soudní exekutor až v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Odvolací soud tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovatele v tomto směru poučil, že uvedené námitky mohou být řešeny až v rámci opravného prostředku podaného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (viz ustanovení §88 exekučního řádu). Řádně odůvodněný závěr odvolacího soudu, že námitky stěžovatele nezpochybňují skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, je proto ústavně konformní.
Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce, že odvolací soud měl provést stěžovatelem navržené důkazy a rozhodnout při jednání. Odvolací soud dospěl k ničím nezpochybněnému závěru, že soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce v souladu se zákonem. Nebylo proto jeho povinností, aby nařizoval ve věci jednání, při němž by prováděl dokazování dle přání stěžovatele. Stěžovatelem navrhované důkazy totiž nemohly okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce zpochybnit (srov. ustanovení §254 odst. 8 o. s. ř.). Stěžovatelem poukazovaná judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů proto není případná.
Pokud stěžovatel poukazuje na šikanózní praktiky oprávněného, spočívající v okolnosti, že se nechal zastoupit advokátem, aby tak zvýšil náklady exekuce, namísto aby využil svého právníka, i touto námitkou se odvolací soud zabýval. Dospěl k závěru, že účastník nemusí svá práva a povinnosti vykonávat sám, ale může si zvolit zástupce, přičemž plná moc, udělená oprávněným advokátovi, je v souladu s ustanovením §24 a násl. o. s. ř. Ústavní soud neshledává důvod s takovým závěrem jakkoli polemizovat. Z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny vyplývá právo každého, tedy i právnické osoby, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy. Toto právo je na úrovni zákona realizováno mj. v ustanovení §25 odst. 1 o. s. ř., podle něhož si účastník může vždy zvolit zástupcem advokáta, za jehož zastupování mu náleží odměna a úhrada hotových výdajů. Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by byl schopen se jinak zastupovat sám. Určitý exces sice Ústavní soud zjistil v některých věcech, kdy se v soudním řízení nechal zastoupit advokátem stát (viz I. ÚS 2929/07); úvahy, které jej v tom případě vedly k vydání zrušujícího nálezu, však nelze vztáhnout na nyní posuzovaný případ, kdy nadto nejde o náklady státu či jeho organizační složky.
Stěžovatel dále obsáhle argumentuje proti současné právní úpravě způsobu určení odměn a náhrad advokátů uvedené ve vyhlášce č. 484/2000 Sb. Ústavní soud se ovšem jeho námitkami nemůže zabývat věcně, neboť uvedená vyhláška nebyla soudy v projednávané věci aplikována a nadto stěžovatel petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, ani nenavrhl její zrušení.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by napadeným usnesením odvolacího soudu bylo porušeno jakékoli ústavní právo stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu