ECLI:CZ:US:2012:2.US.3649.11.1
sp. zn. II. ÚS 3649/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora, evid. č. 015, IČ: 406 58 759, se sídlem Exekutorský úřad Beroun, Palackého 31/2, 266 01 Beroun, zastoupeného Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem Hořejší nábřeží 786/21, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 362/2011-138 ze dne 12. září 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně") sp. zn. 43 Nc 7791/2004, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že soud prvního stupně usnesením č. j. 43 Nc 7791/2004-61 ze dne 22. května 2008 na návrh oprávněného GILL s r.o., se sídlem Americká 25/460, 120 00 Praha 2, IČ: 45796017, vymazaná z obchodního rejstříku ke dni 29. dubna 2010 (dále jen "vedlejší účastník č. 1") zastavil exekuční řízení, rozhodl o povinnosti Mgr. P. S. (dále jen "vedlejší účastník č. 2") zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů exekuce částku 239 883,64 Kč a dále rozhodl o tom, že mezi vedlejším účastníkem č. 1 a vedlejším účastníkem č. 2 nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů exekuce.
Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "soud odvolací") ze dne 15. prosince 2008 č. j. 11 Co 457/2008-82 byl výrok o povinnosti vedlejšího účastníka č. 2 zaplatit stěžovateli náklady exekuce zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že je třeba zkoumat důvod zastavení exekuce, procesní zavinění účastníků a důvod pro podání návrhu na zastavení exekuce vedlejším účastníkem č. 1.
Soud prvního stupně vyzval vedlejšího účastníka č. 1, aby ve stanovené lhůtě sdělil soudu, z jakého důvodu navrhl zastavení exekučního řízení s tím, že pokud tak neučiní, bude mít za to, že návrh na zastavení exekuce byl podán z důvodů na jeho straně. Přípis s výzvou byl vedlejšímu účastníkovi č. 1 doručen a nijak na něj nereagoval. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že k zastavení exekučního řízení došlo z důvodů na straně oprávněného, jelikož však dále zjistil z úplného výpisu z obchodního rejstříku, že dne 29. 4. 2010 byl vedlejší účastník č. 1 vymazán z obchodního rejstříku bez právního nástupce, nemá tedy způsobilost být účastníkem řízení, a nelze mu tak uložit povinnost zaplatit stěžovateli náklady exekuce. Soud prvního stupně proto rozhodl usnesením ze dne 4. března 2011 č. j. 43 Nc 7791/2004-126 tak, že se stěžovatelovi náklady exekuce nepřiznal.
Městský soud v Praze o podaném odvolání stěžovatele rozhodl usnesením č. j. 11 Co 362/2011-138 ze dne 12. září 2011 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy vůbec nevypořádaly s jeho námitkou o absolutní neplatnosti Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. února 2007 (dále jen "smlouvy o postoupení pohledávky") a tedy ani s námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejšího účastníka č. 1. Dle stěžovatele byl účelem postoupení pohledávky vstup vedlejšího účastníka č. 1 do exekučního řízení namísto původního oprávněného, aby tak vedlejší účastník č. 1 mohl podat návrh na zastavení exekučního řízení a v důsledku toho mu nebyla uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. dalších ústavně zaručených práv. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Podstatou stěžovatelových námitek je nevypořádání se obecných soudů s otázkou absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Tuto námitku však Ústavní soud shledává lichou, jelikož z čísla listu 35 spisu soudu prvního stupně vyplývá, že stěžovatel sám vydal usnesení o procesním nástupnictví oprávněného (vedlejšího účastníka č. 1) v exekučním řízení č. j. 015Ex 737/2004-9, a to dne 26. března 2007. V tomto usnesení je výslovně uvedeno, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva oprávněného, o něž v řízení jde. Tato skutečnost byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávky. Z usnesení tedy vyplývá, že stěžovatel v situaci, kdy rozhodoval o procesním nástupnictví vedlejšího účastníka č. 1, považoval smlouvu o postoupení pohledávek za skutečnost, s níž je spojen převod práva oprávněného a tedy zřejmě za smlouvu platnou. Pokud měl stěžovatel jiný názor, lze obtížně pochopit, proč výše citované usnesení vydal.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv, dospěl proto k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu