ECLI:CZ:US:2012:2.US.3701.11.1
sp. zn. II. ÚS 3701/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem ul. 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 63 Nt 46/2011 ze dne 23. 11. 2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 63 Nt 46/2011 ze dne 23. 11. 2011 s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, konkrétně práva stanoveného v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením byl stěžovatel dle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu vzat do vazby. Dle stěžovatele se tak ovšem stalo, aniž mu bylo řádně doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání proti jeho osobě způsobem předpokládaným v ustanovení §28 odst. 1, 2 a 3 trestního řádu ve spojení s ustanovením §64 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a) trestního řádu, tj. vyhotovené v jazyce, jenž stěžovatel ovládá. Dále při výslechu stěžovatele, konaného u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 23. 11. 2011 byl přítomen toliko tlumočník z jazyka anglického, jemuž však stěžovatel podle svých slov dobře nerozuměl. Stěžovatel pochází z Guiney, kde je úředním jazykem francouzština, tento jazyk stěžovatel ovládá, a proto měl být k výslechu přibrán tlumočník z jazyka francouzského. U předmětného výslechu navíc nebyl přítomen obhájce stěžovatele, který byl sice ustanoven téhož dne, ale příslušné rozhodnutí mu bylo doručeno až 28. 11. 2011, tedy se zpožděním pěti dnů.
Stěžovatel k ústavní stížnosti rovněž přiložil žádost o odložení vykonatelnosti napadeného usnesení ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou odůvodnil tím, že je nezákonně držen ve vazbě, čímž mu každý den vzniká obrovská újma. Přestože podal proti napadenému usnesení řádnou stížnost, jejíž kopii k ústavní stížnosti připojil, vyjádřil obavy, s ohledem na dosavadní postup Obvodního soudu pro Prahu 1, že věc by mohla být předložena stížnostnímu soudu s prodlením.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež slouží fyzické nebo právnické osobě k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat i při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §75 odst. 1, věta před středníkem, zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V posuzované věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností proti napadenému usnesení o vzetí do vazby stížnost (po obsahové stránce téměř totožnou s ústavní stížností), o níž dosud nebylo rozhodnuto (dle sdělení Obvodního soudu pro Prahu 1). Za této situace lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí stížnostního soudu, a rovněž proti předcházejícímu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Městského soudu v Praze o stížnosti podané stěžovatelem dle trestního řádu. Pokud by Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost předtím, než o řádném opravném prostředku rozhodne příslušný soud, mohl by zasáhnout do rozhodování obecných soudů a nedodržel by princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak je shora uvedeno. Rozhodnutí Městského soudu v Praze nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je proto předčasné. Ostatně z daného postupu stěžovatele lze usoudit, že se sám domníval, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatele, jmenovitě návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §79 zákona o Ústavním soudu, jež musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž.
Závěrem Ústavní soud k argumentaci stěžovatele dodává, že náprava případných průtahů v řízení o stížnosti do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 před obecnými soudy je možná prostřednictvím instrumentu zakotveného v ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tj. je třeba žádat o určení lhůty pro provedení procesního úkonu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj