ECLI:CZ:US:2012:2.US.3894.11.1
sp. zn. II. ÚS 3894/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, se sídlem Bolzanova 5, 618 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2011, č. j. 30 Cdo 2646/2010-181, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 1 Co 147/2009-136, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv. V ústavní stížnosti uvádí zásah do nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí [čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], porušení zákazu mučení a podrobení krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení (čl. 7 odst. 2 Listiny), porušení zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny), porušení limitů omezování lidských práv (čl. 4 odst. 4 Listiny), porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), jakož i porušení práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Vedle toho namítá porušení základních práv zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále porušení čl. 10 písm. h), čl. 12 odst. 1, čl. 12 odst. 2 čl. 16 odst. 1 písm. e) Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (dále jen "CEDAW"), jakož i porušení čl. 5 a čl. 25 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č. j. 34 C 43/2006-76, v řízení o ochranu osobnosti uložil žalované (Krajská zdravotní, a. s.) zaslat žalobkyni (stěžovatelce) dopis s omluvou ve znění uvedeném ve výroku I. Výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 50.000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Výrokem III. zamítl žalobu co do dalších 950.000 Kč a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a zaplacení soudního poplatku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalované provedla žalobkyni dne 3. listopadu 2003 po porodu císařským řezem sterilizaci. Konstatoval, že žalovaná nedodržela závazná pravidla upravující problematiku sterilizace. Porušení pravidel spočívalo v tom, že žádost žalobkyně o sterilizaci byla schválena den poté, kdy sterilizace byla provedena, nebyl dán žalobkyni dostatečný čas na promyšlení si následků výkonu a že žalobkyně ani neměla možnost důsledky své žádosti řádně prohovořit se svým životním partnerem. Žalovaná se tak dopustila zásahu do osobnostních práv žalobkyně, zejména do práva na zdraví a soukromí. Soud prvního stupně proto shledal důvodným nárok žalobkyně na omluvu. Při stanovení požadované výše peněžního zadostiučinění uvedl, že žalobkyně neuvedla žádné důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly přiznání požadované vysoké náhrady. Naopak zjistil na její straně okolnosti, které snižují negativní dopad sterilizace do osobního života žalobkyně, např. stávající výchova čtyř vlastních dětí, rozpad manželství z důvodů, jejichž souvislost se zákrokem nebyla prokázána, možnost asistované reprodukce.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 1 Co 147/2009-136, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 150.000 Kč na náhradu nemajetkové újmy v penězích, jinak jej ve věci samé potvrdil. Výroky II. - V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a zaplacení soudního poplatku před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že sterilizace je závažným zásahem do lidské osobnosti, který může přivodit nejvážnější změny ve vývoji celkové osobnosti fyzické osoby. Nedovodil však, že by k tomuto zásahu došlo na základě svévolného rozhodnutí žalované v době, kdy byla volní a rozhodovací složka u žalobkyně v důsledku probíhajícího porodu snížena či jinak výrazně omezena. Žalovaná však pochybila, když příslušná komise nerozhodla o této žádosti před zákrokem. Vzhledem ke všem okolnostem přiznal žalobkyni jako finanční satisfakci dalších 150.000 Kč.
4. Následné dovolání usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2011, č. j. 30 Cdo 2646/2010-181, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud nehledal v rozhodnutí odvolacího soudu žádnou otázku zásadního právního významu. Dovolací soud uvedl, že odvolací soud přihlížel k hlediskům rozhodným pro stanovení výše přiznávané náhrady nemajetkové újmy v penězích zakotvených v §13 odst. 2 a 3 obč. zák., přičemž postupoval i v souladu s §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") - analogicky též např. rozhodnutí NS ČR ze dne 27. října 2003, sp. 30 Cdo 2005/2003, ze dne 20. května 2010, sp. zn. 30 Cdo 1096/2009, ze dne 27. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, apod.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje rozhodující skutečnosti a průběh řízení před obecnými soudy. Následně v obecné rovině podrobně rozebírá téma nezákonné sterilizace romských žen, přičemž dospívá k přesvědčení, že nezákonné sterilizace mají systémový charakter a probíhají již několik desetiletí. Podle názoru stěžovatelky představuje sterilizace velmi závažný zásah do základních práv a svobod (zejména porušení práva na soukromý a rodinný život, porušení zákazu špatného zacházení a zákazu diskriminace). V této souvislosti zdůrazňuje požadavek vyplývající z mezinárodního práva na informovaný souhlas při sterilizaci. Poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva V. C. proti Slovensku (stížnost 18968/07), který je skutkově téměř shodný a jeho závěry jsou plně aplikovatelné pro stávající případ. Při rozhodování o přiměřenosti nápravy (myšleno výši odškodnění) je s ohledem na uvedené rozhodnutí třeba zohlednit absolutní povahu práva nebýt podroben špatnému zacházení. Opakovaně zdůrazňuje, že nezákonná sterilizace je formou násilí vůči ženám, které je v případě sterilizace romské ženy dokonce dvojnásobně diskriminační (diskriminace na základě pohlaví i národnosti). Z pohledu všech namítaných zásahů do ústavně zaručených práv se přiznaná výše odškodnění jeví stěžovatelce jako nepřiměřeně nízká, neboť odškodnění by mělo zohledňovat povahu a závažnost nezákonného zásahu, který je v daném případě obzvlášť závažný. Zde poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/05, v němž byl princip proporcionality rozebrán. Stěžovatelka konečně uvádí, že odškodnění by mělo mít i preventivní funkci a obsahovat v sobě i odstrašující prvek. Závěrem zmínila i pochybení soudů spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí. Na základě těchto skutečností stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů právního zastoupení z důvodu nemajetnosti.
III.
6. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Krajského soudu v Ústí nad Labem příslušný spis a od účastníků a vedlejšího účastníka řízení vyjádření.
7. Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze ve svých vyjádřeních zcela odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že se domnívají, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
8. Vedlejší účastník řízení se svého postavení výslovně vzdal, a proto s ním Ústavní soud dál u nejednal.
9. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních účastníků nebyly obsaženy žádné nové informace, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k replice.
IV.
10. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
11. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.
12. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 34 C 43/2006, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
V.
13. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se způsobem, jakým obecné soudy v daném případě posoudily otázku přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, aniž by zohlednily závažnost a intenzitu zásahu do jejích základních práv garantovaných Listinou a Úmluvou, a záruky ze závazku České republiky vyplývající z Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen [Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women, (CEDAW)].
14. K otázce lidské důstojnosti se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. prosince 2005 (N 223/39 SbNU 353) takto:
"Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem ČR. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce. Pojetí naší ústavnosti se přitom neomezuje na ochranu základních práv jednotlivců (kupř. právo na život, zaručení právní subjektivity), ale v souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv (jež nalezla vyjádření např. v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv) se stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, lidská důstojnost, která mj. vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem. Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství. Garantování nedotknutelnosti lidské důstojnosti člověku umožňuje plně užívat své osobnosti. Tyto úvahy stvrzuje preambule Ústavy ČR, která deklaruje lidskou důstojnost za nedotknutelnou hodnotu, stojící v základu ústavního pořádku ČR."
15. V nálezu sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. srpna 2009 (N 188/54 SbNU 325) Ústavní soud uvedl: "Jak lidská důstojnost, tak způsobilost k právům v širokém slova smyslu (hmotněprávním i procesním, vyjádřeno jazykem práva civilního) charakterizují právně jednotlivce, k němuž je veřejná moc povinována respektem. Bez uznání tohoto postulátu by ostatní, ústavním pořádkem ČR garantovaná základní práva a svobody, byly jen prázdnými floskulemi. G. Dürig [G. D., Der Grundrechtssatz von der Menschenwürde, Archiv des öffentlichen Rechts 81 (1956), s. 127] zformuloval proslulou teorii objektu, kterou převzala judikatura německého Spolkového ústavního soudu, vážící se k otázkám lidské důstojnosti. Podle této teorie dochází k porušení lidské důstojnosti v případě, kdy je konkrétní jednotlivec postaven státní mocí do role objektu, kdy se stává pouhým prostředkem a je umenšen do podoby druhově zaměnitelné veličiny. Lze dovodit, že člověk tak bývá netoliko objektem společenských "poměrů", ale stává se i objektem práva, je-li nucen podrobovat se mu zcela při jeho interpretaci a aplikaci, tj. bez zohlednění jeho individuálních zájmů, resp. základních práv."
16. V souzené věci nebylo pochyb o tom, že do osobnostních práv stěžovatelky bylo skutečně zasaženo. Spornou byla toliko otázka výše přiměřeného zadostiučinění.
17. Ústavní soud se dále ve své nálezové judikatuře vyslovil i k otázce přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy. Uvedl, že při úvaze o přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je nezbytné přihlédnout k samotnému účelu a funkcím tohoto institutu při ochraně osobnosti (dle §13 odst. 2, 3 obč. zák.). Názory právní teorie, z nichž ve většině případů vychází i dosavadní judikatura obecných soudů v oblasti ochrany osobnosti, se do značné míry shodují nad primárním významem funkce satisfakční, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, když nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá "odškodnit" a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a vyčíslit a lze za ni "jen" poskytnout zadostiučinění (satisfakci) (srov. M. Ryška: Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti, Právní rozhledy č. 9/2009, str. 305 a násl.).
18. Spoluurčujícím hlediskem pro stanovení výše finanční náhrady dle §13 odst. 3 obč. zák. je stanovení míry zavinění odpovědného subjektu na vzniklém zásahu do osobnostních práv. To odpovídá základnímu smyslu finanční satisfakce, jejíž výše narůstá úměrně s mírou zavinění původce zásahu. Z citovaného ustanovení zákona lze dovodit, že vyšší míra zavinění na neoprávněném zásahu do osobnostních práv zesiluje intenzitu křivdy (srov. M. Ryška, cit. dílo). Je tedy třeba činit rozdíl mezi případy úmyslného neoprávněného zásahu do osobnostních práv a případy, kdy se o přímý úmysl nejedná.
19. Kromě míry zavinění, závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv jednotlivce je třeba brát do úvahy i ostatní okolnosti konkrétního případu, jak je to ostatně popisováno v odborné literatuře (K. Eliáš a kol.: Velký akademický komentář, Linde, Praha 2008, str. 156 "Při posuzování formy zadostiučinění a u peněžité satisfakce i její výše je nutno brát zřetel na všechny okolnosti případu, ať již právní nebo skutkové, jakož i na okolnosti polehčující či přitěžující. Zohledněny musí být okolnosti na všech stranách, tzn. nejen na straně rušitele (škůdce), ale i na straně postiženého (oběti)."). Stejná stanoviska zaujímá i judikatura soudů, např. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. února 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006, "soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.)."
20. Z uvedeného lze tedy učinit závěr, že výši přiměřeného zadostiučinění v penězích dle §13 odst. 2 obč. zák. nelze dopředu přesně stanovit. Je především věcí obecného soudu, aby na základě zjištění učiněných v konkrétní věci, stanovil jeho výši. Přitom musí vzít v úvahu především hlediska závažnosti vzniklé újmy a okolnosti zásahu do osobnostních práv (§13 odst. 3 obč. zák.), a to jak na straně oběti, tak i na straně pachatele. Není úkolem Ústavního soudu přezkoumávat tuto úvahu civilního soudu z hlediska její obsahové správnosti. Posláním Ústavního soudu může být pouze ověřit, zda napadené rozhodnutí je podloženo relevantními úvahami. Ústavní soud není povolán k tomu, aby svou judikaturou zvyšoval nebo snižoval hranice peněžních náhrad. Stěžovatelka se ve skutečnosti ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru na výši finanční satisfakce, přičemž v ústavní stížnosti uvádí v podstatě shodné argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. K zásahu do základního práva stěžovatelky by došlo za předpokladu, že by výklad obecných soudů byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé.
21. Napadená rozhodnutí obecných soudů ohledně výše přiměřeného zadostiučinění nelze považovat za svévolná či jinak ústavně nekonformní. Obecné soudy vzaly v úvahu jak závažnost vzniklé újmy, tak i okolnosti případu.
22. Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu