ECLI:CZ:US:2012:2.US.429.12.1
sp. zn. II. ÚS 429/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele P. C., právně zastoupeného JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 6/8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 44 Co 270/2011 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2011 sp. zn. 83 P 22/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno právo na respektování rodinného života stěžovatele zaručené čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 14 téže Úmluvy.
Městský soud v Brně rozhodl o návrhu matky nezletilého M. C. o nařízení předběžného opatření tak, že se stěžovatel omezuje v rodičovské zodpovědnosti tím, že se mu ukládá zdržet se zveřejňování jakýchkoliv informací o nezletilém prostřednictvím internetu či jiných veřejně dostupných informačních prostředků, zejména informací týkajících se osobních údajů nezletilého, údajů o jeho soukromí, jeho fotografií či jiných obrazových snímků a záznamů, včetně záznamů zvukových. Matka současně s návrhem na vydání předběžného opatření podala návrh na zahájení řízení o omezení rodičovské zodpovědnosti stěžovatele.
Rozhodnutí soudu I. stupně zčásti potvrdil odvolací Krajský soud v Brně, částečně pouze přeformuloval jeho výrok.
Rozhodnutí obecných soudů obou stupňů považuje stěžovatel za bezdůvodný a nepřiměřený zásah do svých základních rodičovských práv. Během několika let existence článků a soukromého webu s fotografiemi (bez dalších osobních údajů) nedošlo k jedinému problému, ohrožení nezletilého ani zneužiti těchto informací. Přesto stěžovatel respektuje a respektoval všechna doporučení nejen soudu, ale i sociálního odboru. Soudy by neměly suplovat neschopnost či dokonce neochotu jednoho z rodičů k dohodě a do jejich rodinného života by měly zasahovat až po vyčerpání všech možností k nápravě jiným způsobem. K omezení práv člověka předběžným opatřením by pak mělo dojít pouze v závažném případě, kdy je osvědčená zatímní potřeba takového nařízení a jsou prokazatelně ohroženy poměry nezletilého.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ve shodě se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud konstatuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jehož se dovolává i stěžovatel, v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení.
V posuzované ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele proti rozhodnutí o předběžném opatření. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, která však spočívá nikoliv v posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření; to je zásadně věcí soudů obecných, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. To vyjadřuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171); podstatou přezkumu je posouzení ústavnosti takového rozhodnutí jen z toho pohledu, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný charakter, neboť jím konečný výsledek sporu ve věci samé prejudikován není.
Z obsahu napadených rozhodnutí je dle Ústavního soudu patrné, že soudy podmínky pro vydání předběžného opatření zvážily řádně. Ústavní soud se v projednávané věci mohl soustředit toliko na otázku, zda ze strany obecných soudů nedošlo ke zjevnému, resp. extrémnímu vybočení ze zákonných zásad. Takové pochybení v jejich rozhodnutí však neshledal.
Ani v předmětné věci tedy Ústavní soud neposuzoval projednávanou věc odlišně od své ustálené judikatury. Dospěl k závěru, že napadené usnesení bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona; usnesení - zejména odvolacího soudu - dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno a vypořádává se v náležitém rozsahu i s námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání. Napadená usnesení o vydání předběžného opatření byla řádně vydána i odůvodněna.
Soud I. stupně dle odůvodnění svého usnesení vzal za dostatečně osvědčeno, že otec bez vědomí a souhlasu matky na veřejně přístupné adrese na internetu vystavuje množství osobních údajů a podrobností o nezletilém synovi, taktéž jeho fotografií, i velmi intimního charakteru. Přitom se jedná o takové podrobnosti o osobě a životě dítěte, které mohou snadno nezletilého ohrozit. Soud proto dospěl k závěru, že zájem dítěte vyžaduje, aby otci bylo uloženo zdržet se takovéhoto jednání.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatuje, že skutková část věci je zásadně nesporná - otec "dlouhodobě" na internetu zveřejňuje informace "velmi osobního charakteru" týkající se nezletilého syna prostřednictvím fotografií jeho osoby nebo textu o jeho osobě a rodinných poměrech. Soud dospěl k závěru, že osobní vyobrazení syna s prvky nezaměnitelnosti, jakož i všechny formy nebo způsoby sdělení o jeho prožitku místa, situace nebo rodinných poměrů, nebo o jeho zdraví a bydlišti, jsou zásahem do jeho soukromí; podobným zásahem je i provázanost jeho jména s rodinněprávním sporem rodičů. Porušování práva na soukromí a rodinný život vlastního dítěte je jednáním neslučitelným s pojmem řádné péče v mezích rodičovské zodpovědnosti.
Ústavní stížnost, jak je koncipována, je zjevně založena pouze na odlišných právních názorech stěžovatele od názoru obecných soudů, který soudy projevily v napadených rozhodnutích. Jejich závěry ve věci však nelze považovat za nepředvídatelné a ani z jejich odůvodnění se nejeví, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a je tedy možno se s nimi ztotožnit i z hlediska ústavněprávního.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu