ECLI:CZ:US:2012:2.US.432.12.1
sp. zn. II. ÚS 432/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011 č. j. 2 Afs 64/2011-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která též co do formálních náležitostí odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jež je zakotveno v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
Napadeným rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti rozsudku, kterým Krajský soud v Hradci Králové nevyhověl stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové. To zamítlo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Rychnově nad Kněžnou o přeplatku na dani z přidané hodnoty, konkrétně o jeho převedení na úhradu nedoplatku daně z příjmu fyzických osob.
Stěžovatel se proti rozhodnutí správce daně o převedení přeplatku bránil argumentací, že právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob již bylo promlčeno. Nejvyšší správní soud však v napadeném rozhodnutí potvrdil závěry předchozích rozhodnutí, že běh promlčecích lhůt správce daně přerušil vydáním rozhodnutí o povolení splátek, která jsou úkony ve smyslu §70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Podrobně pak vyložil, proč také povolení splátek patří mezi úkony zajišťující vybrání daně, a má tudíž na promlčecí dobu uvedený efekt.
Stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká, že obsahuje protimluv, když rozhodnutí o povolení splátek podle něj mění a přitom současně nemění splatnost daně. Dále pak se rozsudek sice hlásí k usnesení rozšířeného senátu č. 953/2006 Sb., v němž se podává, že úkonem vedoucím k přetržení promlčecí lhůty může být jedině takový, který je výrazem procesní aktivity správce daně, ve skutečnosti se však od tohoto rozhodnutí odklání, neboť povolení splátek není důsledkem aktivity správce daně, ale daňového subjektu, který o povolení žádá. Proti výkladu Nejvyššího správního soudu stojí dle stěžovatele i nový daňový řád; označil-li v něm zákonodárce nově výslovně rozhodnutí o povolení splátek za úkon přerušující lhůtu pro vybrání daně, stěžovatel z toho dovozuje, že podle dosavadní úpravy zákona o správě daní a poplatků, který tuto otázku výslovně neřešil, rozhodnutí o povolení splátek běh promlčecí lhůty výslovně nepřerušovalo. Konečně stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že se přiklonil k interpretaci zákona, která byla pro stěžovatele nevýhodná, a to za situace, v níž existovalo vícero možných výkladů dotčeného zákonného ustanovení; tím porušil zásadu in dubio pro mitius.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Interpretace institutů daňového řízení, o kterou v posuzovaném případě jde, je věcí správních soudů, Ústavní soud, ať už by byla jeho představa o správném výkladu jakákoliv, může korigovat leda zřejmé excesy. Dospěl-li Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku k závěru, že rozhodnutí o povolení splátek je možno považovat za úkon, který přerušuje promlčecí lhůtu ve smyslu ustanovení §70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, nemá proti tomu Ústavní soud žádných ústavněprávních námitek. Závěr je navíc pečlivě odůvodněn; v této souvislosti nutno konstatovat, že tvrzení o protimluvu v případě hodnocení dopadů povolení splátek daně na splatnost daně, nemá pro posouzení ústavní stížnosti relevanci. Úvaha o změně splatnosti daně totiž s jádrem přezkumu daňových rozhodnutí, tedy s otázkou, zda povolením splátek se promlčecí doba přerušuje či nikoliv, nesouvisí.
Ohledně tvrzeného odklonu od publikované prejudikatury stačí odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde je závěr stěžovatelem citovaného usnesení vykládajícího pojem "úkon směřující k vybrání daně" rozveden dalším komentářem. Podle něho není rozhodné, že aktivita správce daně je vyvolána žádostí daňového dlužníka, neboť správce daně mohl reagovat i negativním rozhodnutím. Provedený výklad - sám o sobě racionální a ústavně konformní - se nepříčí ani stěžovatelem zmiňované zásadě in dubio pro mitius. Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud - jemuž Ústavní soud i v této otázce nemůže než přitakat - v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nestál proti intepretaci podústavního práva zastávané správními úřady rovnocenný konkurenční výklad práva, nýbrž pouze výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci pak aplikace zásady in dubio pro mitius v úvahu nepřipadá. Konečně k argumentaci stěžovatele novým daňovým řádem nutno uvést, že výslovné označení povolení splátek daně jako úkonu přerušujícího lhůtu pro vybrání daně neznamená, že by předchozí úprava stála na principu opačném. Naopak, zákonodárce promítl do nové formulace ustanovení o lhůtě pro placení daně závěry rozhodovací praxe správních soudů.
Protože Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení tvrzených či nějakých jiných základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu