ECLI:CZ:US:2012:2.US.435.12.1
sp. zn. II. ÚS 435/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Stanislavou Hoferkovou, advokátkou se sídlem Prostřední 128, Uherské Hradiště, proti usnesením soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky, Exekutorský úřad Zlín, č. j. 77 Ex 2349/04-41 ze dne 30. 11. 2010 a č. j. 77 Ex 2349/04-83 ze dne 6. 12. 2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2012, a doplněnou podáním ze dne 17. 4. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky. Jak vyplynulo ze sdělení stěžovatele a z obsahu přiložených listin, od roku 2004 je proti stěžovateli vedeno exekuční řízení, v rámci něhož bylo exekučními příkazy ze dne 8. 11. 2004 a 24. 11. 2004 rozhodnuto o prodeji nemovitostí povinného - stěžovatele. Napadeným usnesením č. j. 77 Ex 2349/04-41 ze dne 30. 11. 2010 soudní exekutor JUDr. Martin Růžička dle §66 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), ve spojení s §336 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ustanovil soudního znalce Ing. P. K. k ocenění konkrétních nemovitostí stěžovatele, a to obvyklou cenou dle zvláštního právního předpisu - §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů. Usnesením č. j. 77 Ex 2349/04-83 ze dne 6. 12. 2011 soudní exekutor odmítl námitky stěžovatele proti osobě znalce jako nedůvodné, neboť stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly pochybnost o nepodjatosti ustanoveného znalce, ale omezil se toliko na námitky proti obsahu a zpracování znaleckého posudku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky. Tvrdí, že mu bylo znemožněno se řádně a včas vyjádřit k osobě znalce a připravit mu podklady k objektivnímu posouzení a následnému ocenění nemovitostí v důsledku toho, že mu usnesení o ustanovení znalce bylo doručeno až po provedení samotné prohlídky nemovitostí a zpracování znaleckého posudku.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V daném případě k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatel ve stížnostním návrhu vyjadřuje nesouhlas s procesními opatřeními soudního exekutora, jež nalézají výrazu v rozhodnutích, proti kterým odvolání, resp. jiný instanční opravný prostředek nejsou přípustné; tím však staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance (jinak ex lege vyloučené), jež mu nikterak nepřísluší. Ústavní soud jakožto orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) nepředstavuje instančně nadřízený orgán obecných soudů či soudních exekutorů; je proto v zásadě nepřijatelné, aby působil v postavení odvolacího orgánu proti rozhodnutím soudních exekutorů, zvláště pak v situaci, kdy zákon proti takovému rozhodnutí nepřipouští ani řádný opravný prostředek (§202 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu). Jen výjimečně může být předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlivost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí, to ovšem za podmínky, že současně je jím přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Takovým rozhodnutím dle přesvědčení Ústavního soudu usnesení soudního exekutora o ustanovení znalce v exekučním řízení a usnesení o námitkách proti osobě znalce není. Jedná se o rozhodnutí ryze procesní povahy, proti nimž není přípustné odvolání proto, že je zákon řadí mezi rozhodnutí, jež považuje za méně významná. Uvedená procesní rozhodnutí jsou totiž posléze, přímo či nepřímo, reflektována v jiném rozhodnutí, proti němuž již opravné prostředky zásadně připuštěny jsou, což ve svých důsledcích implikuje závěr, že nikoliv tato dílčí procesní rozhodnutí, nýbrž až na ně navazující rozhodnutí soudního exekutora o určení ceny nemovitostí a jejich příslušenství (§336a o. s. ř.) je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Argumentací, týkající se výsledků znaleckého dokazování obsaženou v ústavní stížnosti, stěžovatel dává zřetelně najevo, že ji směřuje nikoli proti usnesením o ustanovení znalce a o odmítnutí námitek proti osobě znalce, nýbrž proti obsahu a zpracování znaleckého posudku ze dne 7. 6. 2011, č. 3175-53/2011, který našel svůj odraz v usnesení soudního exekutora č. j. 77 Ex 2349/04-49 ze dne 29. 7. 2011 o stanovení ceny předmětných nemovitostí, vydaném dle §336a o. s. ř. Toto rozhodnutí stěžovatel, jak sám přiznává, napadl odvoláním, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.
Jak vidno, k nápravě případných porušení základních práv v exekučním řízení v souvislosti s oceněním jeho nemovitostí zůstává stěžovateli k dispozici opravný prostředek a teprve po jeho vyčerpání se může ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li přesvědčen, že k tomu jsou dány relevantní důvody.
Za dané situace však Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj