ECLI:CZ:US:2012:2.US.501.12.1
sp. zn. II. ÚS 501/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. O., zastoupeného Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Přívoz, Teslova 1125, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 325/2011-53 ze dne 8. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž mělo být porušeno jeho ústavní právo garantované čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel shledává v odůvodnění zamítavého rozhodnutí zásadní logické nedostatky. Připomíná, že nárok uplatnil vůči subjektu odpovědnému za vzniklou škodu, nikoli vůči žalobci, který se žádného porušení svých povinností nedopustil. Poukazuje na průběh řízení, v němž původně vydaná rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil do prvoinstančního řízení, čímž účastníkům vznikly značné náklady způsobené nesprávným rozhodováním soudů obou stupňů. Až poté se obě strany dohodly na narovnání a vzdaly se vůči sobě práva na náhradu nákladů řízení. Zpětvzetí žaloby tak bylo výsledkem konsenzu a kompromisu ohledně žalované částky i nákladů řízení. Jinými slovy, pokud by žalovaný se vzdáním se práva na náhradu nákladů nesouhlasil, žalobce by žalobu vůči jeho osobě zpět s největší pravděpodobností nevzal. Jestliže městský soud z využití práva vzdát se práva na náhradu nákladů řízení dovodil ztrátu nároku na náhradu škody vůči osobě, která svým nesprávným úředním postupem způsobila stěžovateli zcela konkrétní škodu, takovou aplikaci stěžovatel označuje za rozpornou s obecným principem právní odpovědnosti za škodu i se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Nesouhlasí ani s úvahou soudu, že mohl náklady řízení požadovat v samotném řízení. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za nesprávné, nespravedlivé a vůči občanovi za v podstatě sprosté. Uvádí, že si v této souvislosti již prošel přímo trapným dopisováním s předsedou okresního soudu, který mu nikdy neodpověděl na otázku, zda v postupu soudu při přípravě jednání na den 3. 3. 2008 došlo k pochybení, a nikdy se mu nedostalo ze strany soudu za marné jednání žádné omluvy. Rovněž Ministerstvo spravedlnosti nevyšlo stěžovateli vstříc a namísto objektivního zvážení správnosti jednání okresního soudu se jen urputně snažilo znemožnit stěžovateli dosáhnout uspokojení jeho nároku.
Z obsahu napadeného rozsudku vyplývá, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 14 532 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku v rámci řízení, jehož se stěžovatel zúčastnil jako žalovaný. Nesprávný postup měl spočívat v nečinnosti soudu, kdy řádně a včas nereagoval na žádost protistrany o odročení jednání, jednání včas neodročil, toto sice proběhlo, ale toliko formálně a bylo odročeno za účelem opětovného předvolání zástupce protistrany. Tím měla stěžovateli vzniknout škoda představující zbytečné náklady právního zastoupení za účast u předmětného jednání. Stěžovatel svůj nárok uplatnil předběžně u žalované České republiky - Ministerstva spravedlnosti, která mu nevyhověla.
Napadeným rozsudkem odvolací soud změnil původně vyhovující výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 429/2009-32 ze dne 29. 4. 2011 tak, že stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v postupu Okresního soudu v Písku došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom, že soud nijak nereagoval na včasnou a důvodnou žádost zástupce žalobce o odročení jednání a ve věci jednal, i když měl žalobce nejprve poučit a vyzvat k doplnění skutkových tvrzení, což také následně učinil. Měl tedy k odůvodněné žádosti účastníka jednání odročit a včas o tom informovat druhého účastníka. Dále však konstatoval, že uvedený závěr sám o sobě ještě neznamená, že by účastník řízení, který v důsledku nesprávného úředního postupu soudu vynaložil náklady, měl automaticky právo na jejich náhradu v rámci zákona č. 82/1998 Sb., neboť z hlediska těchto nákladů je podstatné, zda takovou náhradu může uplatnit účastník ve smyslu §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. V tomto směru doplnil dokazování dalším průběhem řízení vedeného u Okresního soudu v Písku, z něhož vyvodil, že stěžovatel uzavřel s protistranou dohodu o narovnání, v rámci které se dohodl, že nebude požadovat po protistraně náhradu nákladů řízení a následně akceptoval rozhodnutí o zastavení řízení a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud měl tedy stěžovatel možnost náhradu nákladů uplatnit v soudním řízení a neučinil tak, nemůže se s úspěchem domáhat jejich náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. V tomto směru shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel vyslovuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, k němuž dospěl výkladem příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., zejména jeho ustanovení §31 odst. 2. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. V daném případě jde nadto o kauzu, která je s ohledem na bagatelnost požadované finanční částky vyloučena z přezkumu Nejvyšším soudem [viz §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a samotný Ústavní soud přistupuje k věcnému přezkumu takové kauzy pouze tehdy, shledá-li zcela extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele.
V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud neposuzoval, zda a do jaké míry je napadený výklad ze strany odvolacího soudu podle jeho přesvědčení "optimální", nýbrž pouze to, zda nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem neshledal.
Rozhodnutí, které stěžovatel navrhuje zrušit, je logicky a srozumitelně odůvodněno. Je z něho dostatečně zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny a jakými úvahami se odvolací soud při rozhodování řídil. Pokud uzavřel, že za situace, kdy se stěžovatel dobrovolně vzdal svého práva na náhradu nákladů řízení (a to i za jednání konané dne 3. 3. 2008) a toto právo neuplatnil, byť je mohl požadovat podle zásady zakotvené v §146 odst. 2 o. s. ř., nemůže následně tuto náhradu nákladů za jednání dne 3. 3. 2008 požadovat cestou náhrady škody vzniklé v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu, neboť to vylučuje ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., z ústavního hlediska nelze jeho závěru nic vytknout.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před odvolacím soudem došlo k jakémukoli porušení tvrzeného ústavně garantovaného práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu