ECLI:CZ:US:2012:2.US.521.12.1
sp. zn. II. ÚS 521/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. V., zastoupené Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem advokátní kanceláře v Turnově, Palackého 211, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 80/2011-151 ze dne 8. 12. 2011, Městského soudu v Praze č.j. 10 Ca 348/2009-91 ze dne 16. 12. 2010 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu č.j. 16387/09-13300-1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatelka uvádí, že v předcházejících řízeních nesouhlasila s postupem a rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Jablonec nad Nisou ve věci dle §11 odst. 4 zák. č. 139/2002 o pozemkových úpravách, týkajících se komplexní pozemkové úpravy v katastrálním území Jenišovice u Jablonce nad Nisou. V řízení namítala nezákonnost postupu, kdy o jejím vlastnictví rozhodovala cizí osoba, a to způsobem, s nímž stěžovatelka nevyslovila souhlas. V kasační stížnosti podané proti zamítavému rozhodnutí městského soudu dále namítala, že jí bylo postupem soudu I. stupně zabráněno v možnosti řádně se ve věci účastnit jednání a tím se i k celé věci vyjádřit.
Stěžovatelka trvá na tom, že jí nikdy nebyla doručena výzva s poučením, aby se vyjádřila k možnosti řízení bez nařízení ústního jednání. Dále namítá, že nikdy neudělila souhlas k předmětným pozemkovým úpravám, od samého počátku žádala o ponechání pozemků na původních místech a v původních výměrách, jak byly přebrány jejími předky. Dle stěžovatelky soudy zcela pominuly, že nebyl z její strany udělen souhlas ve smyslu příslušných zákonných ustanovení (§3 odst. 3 zák. č. 139/2002 Sb.), a nebyly tak splněny podmínky umožňující zásah do jejího vlastnického práva. Pozemkové úpravy mají za následek prodražení případného způsobu rozdělení nemovitostí a jde tedy o zásah do vlastnického práva stěžovatelky, který navíc pro ni znamená i majetkovou újmu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Jak Ústavní soud ověřil, na základě důkladného dokazování byl v projednávané věci dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy (správní orgány) k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy, zejména Nejvyšší správní soud, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně, výstižně a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k závěru, že v souvislosti s projednáním předmětných pozemkových úprav a schválením komplexních pozemkových úprav nedošlo k porušení zákona.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mj. vyplývá, že námitkou stěžovatelky, dle níž jí nikdy nebyla doručena výzva s poučením, aby se vyjádřila k možnosti řízení bez nařízení ústního jednání, se tento soud důkladně zabýval. V odůvodnění podrobně rozvedl, proč neuvěřil tvrzení stěžovatelky ohledně nedoručení zásilky a nepovažoval za nutné provádět v tomto směru další dokazování (zásilka byla doručována spolu s ostatními písemnostmi v jedné obálce, přičemž stěžovatelka na ostatní písemnosti reagovala a soudu nesdělila, že by obálka neobsahovala některou písemnost označenou na obálce jako obsah zásilky). Ústavní soud neshledává důvod uvedený závěr z ústavního hlediska zpochybňovat.
Dle Ústavního soudu se obecné soudy rovněž důkladně zabývaly námitkou stěžovatelky, že nikdy neudělila souhlas k předmětným pozemkovým úpravám podle §3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách. Na základě provedeného dokazování, zejména spisového materiálu, obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka souhlas výslovně udělila a v průběhu dalších jednání pouze vyjadřovala nesouhlas s konkrétními úpravami a uváděla výhrady proti navrhovanému či schválenému věcnému řešení, nikoliv proti nedostatku podmínek pro zahrnutí pozemků do těchto úprav. Nejvyšší správní soud se rovněž podrobně vyjádřil k námitce stěžovatelky ohledně nepřiměřenosti zásahu. V této souvislosti poukázal na §11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, dle nějž lze pozemkové úpravy schválit, pokud s nimi vysloví souhlas vlastníci alespoň tří čtvrtin výměry půdy pozemků, které jsou pozemkovými úpravami řešeny. Individuální nesouhlas stěžovatelky s částí schválených úprav proto pozemkové úpravy jako celek nemůže zmařit. Rovněž připomněl ustanovení zákona o pozemkových úpravách, která poskytují záruky proti tomu, aby vůči některému z vlastníků nebyl výsledek pozemkových úprav nepřiměřeně znevýhodňující, přičemž přiměřenost není ponechána na úvaze pozemkového úřadu, ale je limitována zákonnými mezemi. Stěžovatelka přitom netvrdila, že některý ze zákonných limitů byl překročen. Zákon o pozemkových úpravách vychází z existence veřejného zájmu na určitém optimálním uspořádání pozemků a zásahy do vlastnického práva na jeho základě učiněné jsou tedy přípustným zásahem na základě zákona. (Nejvyšší správní soud dodal, že i tak není vyloučeno, aby vlastník konkrétní náhradu škody uplatnil proti státu na základě přímé aplikace Listiny.)
Uvedeným závěrům nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Ústavní soud rovněž připomíná, že na rozdíl od Nejvyššího správního soudu není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, neboť podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci, tedy s výkladem a aplikací jednoduchého práva, k jehož přezkumu Ústavní soud, jak bylo rozvedeno, není povolán. Ústavnímu soudu, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, tedy nepřísluší z pozice další odvolací instance znovu přezkoumávat podstatu výhrad stěžovatelky k pozemkovým úpravám a přiměřenost jejich provedení.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelkou namítaná pochybení v postupu správních orgánů a obecných soudů, jež by mohla způsobit porušení jejích ústavních práv a svobod, neshledal. Napadená rozhodnutí nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor, který by ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu mohl být důvodem kasačního nálezu. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními zákona zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu