ECLI:CZ:US:2012:2.US.561.12.1
sp. zn. II. ÚS 561/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 561/12 ve věci ústavní stížnosti České kanceláře pojistitelů, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 290/2011-172 ze dne 4. 10. 2011, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 11C 46/2007-156 ze dne 5. 4. 2011 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3964/2008-141 ze dne 30. 11. 2010 vydaným v řízení o stěžovatelčině regresním nároku vůči vlastníkovi nepojištěného vozidla, za účasti společnosti ŠkoFIN, s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudky Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 290/2011-172 ze dne 4. 10. 2011 a Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 11 C 46/2007-156 ze dne 5. 4. 2011 došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 290/2011-172 ze dne 4. 10. 2011 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 11 C 46/2007-156 ze dne 5. 4. 2011 se ruší.
III. Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 25 Cdo 3964/2008-141 ze dne 30. 11. 2010 se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby soud uložil vedlejším účastníkům, tj. 1. MUDr. D. Š. (řidiči vozidla), 2. Ing. J. M. (provozovateli vozidla) a 3. společnosti ŠkoFIN, s. r. o., (vlastníku vozidla), povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 243 201 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě plně vyhověl rozsudkem č. j. 11 C 46/2007-96 ze dne 12. 9. 2007, proti němuž podali vedlejší účastníci 1 a 3 odvolání (ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi nabyl rozsudek samostatně právní moci). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a rozsudkem č. j. 16 Co 70/2008-127 ze dne 11. 3. 2008 jej ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi 1 změnil tak, že žalobu zamítl, ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi 3 byl prvostupňový rozsudek potvrzen.
Nejvyšší soud shledal dovolání podané vedlejším účastníkem 3 přípustným (pro řešení otázky pasivní legitimace vlastníka nepojištěného vozidla ve sporu o náhradu za plnění, které bylo poškozenému poskytnuto z garančního fondu) i důvodným a rozsudky soudu prvního i druhého stupně v části výroků, jimiž byla vedlejšímu účastníkovi 3 uložena povinnost zaplatit stěžovatelce žalovanou částku s příslušenstvím a náklady řízení, rozsudkem č. j. 25 Cdo 3964/2008-141 ze dne 30. 11. 2010 zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Výrok o zamítnutí žaloby vůči vedlejšímu účastníkovi 1 předmětem dovolacího přezkumu nebyl a je od 30. 4. 2008 pravomocný. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí shledal názor odvolacího soudu, dle něhož pasivní legitimace společnosti ŠkoFIN, s. r. o., je v tomto sporu založena nesplněním povinnosti uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, jehož byla vlastníkem a leasingovou smlouvou je pronajala druhému žalovanému, v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž není-li vlastník vozidla osobou odpovědnou za škodu způsobenou provozem jeho vozidla, k němuž nebylo sjednáno povinné pojištění odpovědnosti za škodu, nemá vůči němu Česká kancelář pojistitelů postižní právo podle §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3360/2007, publikované v časopise Soudní judikatura, 9/2010, pod č. 121, rozsudky ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2837/2007 a ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1778/2007). Argumentace uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu je založena na tom, že pojištění odpovědnosti se podle §6 odst. 1 citovaného zákona vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu. Za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá podle §427 a násl. obč. zák. jeho provozovatel, podle §420 odst. 1 obč. zák. pak jeho řidič (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 25 Cdo 990/2008), pokud způsobil škodu zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li o případ uvedený v §420 odst. 2 obč. zák. (srov. též rozsudek publikovaný pod č. 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li tedy Česká kancelář pojistitelů podle §24 odst. 7 ve spojení s §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb., právo postihu vůči tomu, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem nepojištěného vozidla, nemůže mít toto postižní právo proti tomu, kdo za škodu nenese odpovědnost, byť by jako vlastník vozidla nesplnil svou povinnost uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti. Jestliže v dané věci třetí žalovaná jako vlastník vozidla nebyla jeho řidičem (§420 obč. zák.) ani provozovatelem, není osobou odpovědnou za vznik škody z dopravní nehody a podle tehdejší právní úpravy §24 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla nemá vůči pohledávce žalobkyně solidární povinnost k plnění.
Obvodní soud pro Prahu 5 s odkazem na závaznost právního názoru Nejvyššího soudu žalobu vůči vedlejšímu účastníkovi 3 rozsudkem č. j. 11C 46/2007-156 ze dne 5. 4. 2011 zamítl. O odvolání stěžovatelky následně rozhodoval znovu Městský soud v Praze, který rozsudkem č. j. 16 Co 290/2011-172 ze dne 4. 10. 2011 prvostupňový rozsudek potvrdil.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v této věci již jednou rozhodl, je stěžovatelka přesvědčena, že by přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k řešení stejné právní otázky neshledal.
Stěžovatelka namítá, že shora nastíněný názor Nejvyššího soudu, dále převzatý rozsudky nalézacího i odvolacího soudu, je v rozporu s právním názorem vyjádřeným v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 812/06 ze dne 11. 3. 2008 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), které bylo vydáno v typově shodném případě po stránce skutkové i právní (stěžovatelkou byla společnost GE Money Auto, a. s., která se jako vlastník vozidla, jímž byla způsobena škoda, a leasingový pronajímatel domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu, jenž jí ukládal zaplatit České kanceláři pojistitelů postižní pohledávku).
Stěžovatelka uvádí, že se zcela ztotožňuje s právním posouzením odpovědnosti vlastníka vozidla, jímž byla způsobena škoda, a jeho pasivní legitimace uvedeným v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu. Ze zákona č. 168/1999 Sb. tedy vyplývá, že vlastník vozidla má povinnost uzavřít zákonné smluvní pojištění, a to bez ohledu na to, kdo je jeho provozovatelem. Porušení této povinnosti je způsobilé vyvolat nepříznivé právní účinky vůči tomu, kdo se porušení povinnosti dopustil. Odpovědnost České kanceláře pojistitelů k náhradě škody vzniká primárně v důsledku porušení povinnosti vlastníka vozidla stanovené §4 zákona č. 168/1999 Sb., neboť pokud by bylo vozidlo řádně pojištěno, k náhradě škody by byla zavázána příslušná pojišťovna.
Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudky Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 5 a jim předcházející rozsudek Nejvyššího soudu vycházejí z nesprávné aplikace zákona a nadto nerespektují právní názor vyjádřený Ústavním soudem. Nerespektování názoru Ústavního soudu vyloženého v jeho obecně přístupných rozhodnutích při řešení případů typově shodných má přitom vždy za následek porušení práva na fair proces a porušuje též smysl koncentrovaného ústavního soudnictví [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1283/10 ze dne 8. 7. 2010 (N 141/58 SbNU 177), popř. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 476/09 ze dne 2. 4. 2009 (N 81/53 SbNU 23) a jiné]. Uvedené vady způsobují protiústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů a ve svých důsledcích zasahují do základních ústavním právem zaručených práv stěžovatelky, zejména do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatelka spatřuje dále v tom, že ačkoliv shora popsanou právní argumentaci vycházející z unesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 812/06 před obecnými soudy uplatňovala, Nejvyšší soud se názorem Ústavního soudu nikterak nezabýval, Obvodní soud pro Prahu 5 se spokojil s pouhým odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a ani Městský soud v Praze dostatečně neobjasnil, z jakého důvodu není citované usnesení Ústavního soudu, resp. právní názor v něm obsažený na danou věc použitelný. Jestliže se obecné soudy se závěry usnesení Ústavního soudu nevypořádaly, nelze považovat jejich rozhodnutí za přesvědčivé a je v něm možno vysledovat prvky libovůle při realizaci státní moci.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud proto toto vyjádření z procesněekonomických hledisek nedoručoval stěžovatelce k replice.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že právní názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 812/06 byl překonán pozdějším rozhodnutím Nejvyššího soudu vycházejícím z argumentace obsažené v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Uvedená judikatura neporušuje základní práva, je třeba ji plně respektovat, přičemž závěry Ústavního soudu ve zmíněném rozhodnutí byly překonány praxí.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co si Ústavní soud vyžádal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.
Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
Podstata sporu v řízení před obecnými soudy spočívala v řešení otázky pasivní legitimace společnosti ŠkoFIN, s. r. o., - vedlejšího účastníka 3 coby vlastníka nepojištěného vozidla ve sporu o náhradu za plnění, které bylo poskytnuto poškozenému z garančního fondu spravovaného stěžovatelkou - Českou kanceláří pojistitelů. Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 5 vycházely ve svých právních úvahách o nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka 3 z právního názoru Nejvyššího soudu: "není-li vlastník vozidla osobou odpovědnou za škodu způsobenou provozem jeho vozidla, k němuž nebylo sjednáno povinné pojištění odpovědnosti za škodu, nemá vůči němu Česká kancelář pojistitelů postižní právo podle §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb."
Ústavní soud předesílá, že s totožnou právní problematikou se podrobně vypořádal ve svém usnesení ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 812/06, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost společnosti GE Money Auto, a. s., která jako vlastník nepojištěného vozidla právě byla rozhodnutími obecných soudů zavázána k plnění ve prospěch České kanceláře pojistitelů (jednalo se o stejnou problematiku s opačným výsledkem soudního sporu).
Druhý senát Ústavního soudu nemá důvod se od závěrů vyslovených v citovaném usnesení odchylovat a obdobně uvádí:
Právní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla nelze zúžit pouze na obecné ustanovení §427 obč. zák., dle něhož za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu odpovídají fyzické a právnické osoby provozující dopravu a stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla, přičemž vedlejšího účastníka 3 lze těžko pokládat za provozovatele vozidla tak, jak tento pojem vykládá ustálená soudní judikatura (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 25 Co 558/98, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 2/2000, str. 76). Občanský zákoník se jako legislativní základ všech občanskoprávních vztahů orientuje na úpravu vztahů obecných, úpravu některých zvláštních skupin vztahů pak přenechává zvláštním právním předpisům týkajícím se jen určitého okruhu osob či jen určitých věcných oblastí. Přitom platí, že jsou-li určité otázky řešeny odchylně úpravou stanovenou zvláštními předpisy, mají tyto zvláštní předpisy přednost před úpravou obecnou.
Jako zvláštní úprava zde vystupuje tehdy platný zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), který nejenom vymezuje podmínky tzv. povinného smluvního pojištění, zároveň však zakládá zcela konkrétním osobám (lze konstatovat, že v případě jeho §4 osobám odlišným od provozovatele motorového vozidla) zvláštní povinnosti. Ustanovení jeho §4 jednoznačně povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ukládá vlastníku vozidla, a to bez ohledu na to, kdo je jeho provozovatelem. Uzavře-li řádně vlastník vozidla tuto smlouvu, je pojištěným i provozovatel vozidla (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 23 Co 93/2005, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 22/2005, str. 842). Porušení povinnosti uzavřít zákonné smluvní pojištění je pak v prvé řadě způsobilé vyvolat nepříznivé právní účinky vůči tomu, kdo se porušení povinnosti dopustil (analogicky úpravě ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., dle něhož každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti), touto osobou je vlastník vozidla, byť odpovědnost provozovatele tím není dotčena.
Došlo-li v takovém případě ke škodě v důsledku provozu vozidla, dochází k souběhu dvou odpovědnostních principů - principu zavinění a principu objektivního. Princip zavinění stíhá přímého škůdce - provozovatele vozidla podle §427 obč. zák., princip objektivní pak toho, komu zvláštní zákon povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla ukládá - vlastníku vozidla. Zvláštní zákon však uvedenou odpovědnost konstruuje jiným způsobem než občanský zákoník, a to konstrukcí dvou na sobě závislých nových (primárních nároků), nároku poškozeného na úhradu vzniklé škody po zvláštním subjektu, který zákon k tomuto účelu zakládá, a nárok tohoto subjektu na to, co bylo plněno ze zákonem založeného fondu namísto ze smluvního vztahu (z pojistné smlouvy). Uložení zákonné povinnosti výslovně vlastníku vozidla není nijak v rozporu s ostatní úpravou odpovědnosti z provozu vozidla; vychází nejen z reálného stavu, kdy otázku vlastnických práv k vozidlu lze určit rychle a jednoduše, neboť vlastnictví k vozidlu podléhá registraci příslušnými orgány státu a je prokazováno veřejnou listinou (technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla), nýbrž i z obecného právního principu, platného v kontinentálním právu již od dob římských, dle něhož vlastnictví zavazuje.
Přímým důsledkem porušení této zvláštním zákonem vlastníku stanovené povinnosti není v daném případě pouze škoda na vozidle vzniklá při škodní události ve smyslu ustanovení §427 odst. 2 obč. zák., nýbrž především vznik zákonného nároku poškozeného na náhradu této škody z garančního fondu Českou kanceláří pojistitelů, jež je povinna uhradit plnění osobě, které vznikla škoda způsobená provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti [§18 ve spojení s §24 odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla]. Nárok poškozeného vůči České kanceláři pojistitelů je tak vyvolaný dvěma okolnostmi - porušením povinností provozovatele při provozu vozidla a porušením povinnosti vlastníka vozidla uzavřít zákonné smluvní pojištění, z něhož by jinak byla škoda hrazena.
Odpovědnost České kanceláře pojistitelů k náhradě škody, resp. k výplatě plnění namísto pojistitele, však dle názoru Ústavního soudu primárně vzniká jako důsledek porušení odpovědnosti vlastníka vozidla stanovené mu v §4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, neboť pokud by bylo vozidlo řádně pojištěno, k náhradě škody by byla zavázána příslušná pojišťovna, s níž by vlastník vozidla (společnost ŠkoFIN, s. r. o.) smlouvu uzavřel.
Regresní nárok České kanceláře pojistitelů na náhradu částek, které plnila ze škodní události namísto pojišťovny, s níž měl mít vlastník vozidla smlouvu uzavřenu, a který je předmětem žaloby uplatněné před obecnými soudy, je pak nikoliv klasickým sekundárním nárokem na náhradu škody ve smyslu obecných ustanovení občanského zákoníku (§420 odst. 1 obč. zák.), případně plynoucím ze zvláštní odpovědnosti z provozu vozidla (§427 obč. zák.), nýbrž originárním nárokem majícím původ v příslušných ustanoveních zvláštního zákona (§24 odst. 8 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), a to vůči tomu, kdo její povinnost plnit z garančního fondu vyvolal. Touto osobou je přitom jednoznačně vlastník vozidla. Pokud by totiž svou zákonnou povinnost splnil, nevznikl by nárok poškozeného vůči České kanceláři pojistitelů, ani následný regresní nárok; povinnost k plnění by nesla třetí osoba - příslušná pojišťovna.
Dle Ústavního soudu z uvedených závěrů jednoznačně vyplývá, že v projednaném případě došlo ze strany Nejvyššího soudu k zjevně nesprávné interpretaci ustanovení §24 odst. 8 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ve vazbě na ustanovení §420 odst. 1 a §427 obč. zák., kterou v rámci závazného právního názoru převzal nalézací a odvolací soud. Uvedenou interpretací postrádající racionální akceptovatelnost a vybočující z principů spravedlnosti došlo k porušení práva stěžovatelky chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud rovněž připomíná, že zákonem č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů (zákon o finančních konglomerátech), kterým byl novelizován zákon č. 168/1999 Sb. ke dni 29. 9. 2005, byl jednoznačně konstatován okruh subjektů pasivně legitimovaných ve věci regresního nároku stěžovatelky, neboť byla explicitně stanovena solidární odpovědnost vlastníka vozidla, jímž byla způsobena škoda. Byť uvedená novela zákona na věc přímo nedopadá, neboť ke škodní události došlo před její účinností, Nejvyšší soud měl při zvažování odpovědnosti za škodu způsobenou nepojištěným vozidlem k nové právní úpravě přihlédnout, a to tím spíše, že s novou právní úpravou korespondovaly právní závěry citovaného usnesení Ústavního soudu, na něž stěžovatelka od počátku poukazovala.
Ústavní soud se shoduje se stěžovatelkou v tom, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo i v důsledku rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, který se s její závažnou argumentací v odůvodnění rozhodnutí nijak nevypořádal a v tomto směru své rozhodnutí v podstatě neodůvodnil. (Ústavní soud dodává, že k této námitce se Nejvyšší soud nevyjádřil ani v poskytnutém vyjádření k ústavní stížnosti.)
Přestože závěry Ústavního soudu soudy byly vysloveny "pouze" v usnesení, neboť v tomto případě obecné soudy ústavně souladně aplikovaly tzv. jednoduché právo, Nejvyšší soud byl s ohledem na argumentaci stěžovatelky povinen se v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s rozhodovacími důvody vyslovenými v usnesení sp. zn. III. ÚS 812/06 a na zde aplikované nosné právní pravidlo reagovat. Nejvyšší soud však své rozhodnutí založil v podstatě pouze na odkazu na svou předchozí judikaturu, aniž se ve svém rozhodnutí jakkoliv zmínil, z jakých důvodů nehodlá závěry Ústavního soudu vzít v potaz.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním za základních atributů spravedlivého procesu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale i se zásadami spravedlivého procesu.
Ústavní soud s odvoláním na závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), dle něhož Ústavní soud (vyjma případů, kdy s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu je třeba zrušit i kasační rozhodnutí) ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřipouští, napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nezrušil. Nalézací a případně odvolací soud se však v dalším řízení budou řídit závazným právním názorem Ústavního soudu, dle něhož odpovědnost České kanceláře pojistitelů k náhradě škody, resp. k výplatě plnění namísto pojistitele, primárně vzniká jako důsledek porušení odpovědnosti vlastníka vozidla stanovené mu v §4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, neboť pokud by bylo vozidlo řádně pojištěno, k náhradě škody by byla zavázána příslušná pojišťovna, s níž by vlastník vozidla smlouvu uzavřel. Stěžovatelce proto v souladu s §24 odst. 9 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla přísluší vůči vlastníkovi nepojištěného vozidla postižní právo.
Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti jako opodstatněné vyhověl a v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve výroku uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu odmítnul dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.