ECLI:CZ:US:2012:2.US.647.12.1
sp. zn. II. ÚS 647/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Petrem Balabánem, advokátem se sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 596/2011-13 ze dne 13. 12. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2012 a na základě výzvy kvalifikovaně doplněnou dne 12. 3. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel má za to, že odvolací soud postupoval nesprávně, když napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami z jeho příjmů, jako věcně správné potvrdil. Upozorňuje na obsah svého odvolání, v němž uvedl, že oprávněné již nic nedluží, a že je poživatel starobního důchodu, starý a těžce nemocný člověk v krajní tísni, kdy s ohledem na svoje příjmy není schopen hradit ani svoje základní lidské potřeby. Domnívá se, že jeho podání mělo být odvolacím soudem posouzeno podle jeho obsahu jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g), h) o. s. ř. a jako návrh na odložení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §266 o. s. ř. Odvolací soud se však obsahem jeho podání nezabýval a napadeným usnesením pouze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, namísto, aby mu věc vrátil.
Z obsahu příloh, připojených k ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 4. 11. 2011 č. j. 72 E 568/2011-2 nařídil podle platebních výměrů Všeobecné zdravotní pojišťovny č. 4240700874 a č. 2140700873 ze dne 16. 7. 2007 k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné ve výši 21 306 Kč výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, platu nebo jiného příjmu (včetně nemocenských dávek), která přísluší povinnému (stěžovateli) vůči České správě sociálnímu zabezpečení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí srážkou z příjmu stěžovatele byly splněny.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu předložených listin dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. V daném případě však Ústavní soud nutnost zásahu neshledal.
Stěžovatelem podaná ústavní stížnost nesměřuje proti vlastním pravomocným rozhodnutím ve věci, tj. proti platebním výměrům Všeobecné zdravotní pojišťovny, nýbrž je podávána ve stádiu nařízení výkonu těchto rozhodnutí. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že exekuční řízení je řízením formálním. Sleduje totiž jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci již v nalézacím řízení stanovených práv a povinností. Při nařízení výkonu rozhodnutí proto soud nepřezkoumává věcnou správnost exekučního titulu, ale pouze ty skutečnosti, které jsou pro nařízení rozhodné (nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, absenci formální či materiální vykonatelnosti exekučního titulu, absenci věcné legitimace účastníků, prekluzi práv a povinností a případný neodpovídající způsob výkonu rozhodnutí). Uvedenými hledisky se odvolací soud řídil, přičemž se zabýval námitkami stěžovatele v rozsahu, ve kterém byly relevantní pro přezkum správnosti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Nelze proto dospět k závěru, že by svým rozhodnutím porušil stěžovatelem tvrzené právo na spravedlivý proces.
Pokud stěžovatel v rámci podaného odvolání mj. namítal, že oprávněné již nic nedluží, v této části šlo (posuzováno dle jejího obsahu) skutečně o návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí dle ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř. Protože však při samotném nařízení výkonu rozhodnutí ani v rámci odvolacího řízení o něm se nezkoumá, zda a případně v jakém rozsahu povinný oprávněnému plnil, odvolací soud nijak nepochybil, když usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, aniž by se blíže zabýval namítaným splněním vykonávané povinnosti. Rozhodnutí o návrhu na zastavení pravomocně nařízeného výkonu rozhodnutí totiž přísluší soudu prvního stupně, stejně jako rozhodnutí o případném návrhu na odklad výkonu rozhodnutí a takové návrhy stěžovatel může v průběhu dalšího řízení uplatnit.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu