ECLI:CZ:US:2012:2.US.656.12.1
sp. zn. II. ÚS 656/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. A. M., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 25 Co 381/2011-180 ze dne 1. prosince 2011, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a R. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 24. února 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Tím byl jednak k jeho odvolání potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 57 C 241/2010-98 ze dne 30. března 2011 ve výroku, kterým mu bylo uloženo, aby vedlejší účastnici řízení (své manželce) přispíval na výživu částkou 20.000 Kč měsíčně od 1. ledna 2011, a dále byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o dlužném výživném za dobu od 1. ledna do 30. listopadu 2011 ve výši 100.000 Kč tak, že mu bylo uloženo je zaplatit do 31. ledna 2012. Stěžovatel tvrdí, že tímto rozsudkem byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká oběma obecným soudů, především však odvolacímu soud, že postupoval formalisticky, když zcela nelogicky označil zprávy lékařů, institucí kde děti uskutečňují zájmovou mimoškolní činnost a pracovní hodnocení vedlejší účastnice za dostatečná, aniž by provedl důkazy, které stěžovatel označil k vyvrácení těchto skutkových zjištění a které nebyly irelevantní, neboť např. videozáznam zachycující chování opilé vedlejší účastnice byl přímým a zcela relevantním důkazem. Tento důkaz byl však obecným soudem potlačen a podobným způsobem bylo nakládáno i s dalšími důkazy. Z toho vyvozuje, že odvolací soud upřednostnil skupinu důkazů vypovídajících ve prospěch tvrzení vedlejší účastnice řízení, oproti skupině důkazů, které k prokázání svých tvrzení označil stěžovatel. S touto selekcí již započal soud prvního stupně.
3. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nevypořádal s odvolací námitkou, ve které poukazoval na to, že první jednání před soudem prvního stupně proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele, protože nebyl k tomuto jednání předvolán a při druhém jednání soud odmítl přihlížet k některým tvrzením stěžovatele, protože byla učiněna po skončení prvního jednání. Tím bylo porušeno jeho právo osobní účasti své věci, bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. To platí tím spíše, pokud při jednání soudu prvního stupně byly prováděny některé důkazy, k nimž se stěžovatel, který nebyl předvolán, vyjádřit nemohl. Ještě více se tato zásada uplatní od 1. července 2009, kdy ve sporném řízení platí zásada koncentrace řízení a veškeré skutečnosti a důkazy lze označit jen do konce prvního jednání.
4. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. K věci byl vyžádán spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 57 C 241/2010.
6. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že s výjimkou svědkyně L., která byla vyslýchána k povaze svých vztahů se stěžovatelem, a výslechu stěžovatele, byly skutkové závěry obecných soudů obou stupňů založeny toliko na listinách, předložených oběma účastníky řízení. Kategoricky však nelze souhlasit s tím, že by bylo vyhověno všem důkazním návrhům vedlejší účastnice řízení a naopak nebylo vyhověno všem důkazním návrhům stěžovatele. Ve skutečnosti bylo vyhověno všem důkazním návrhům obou účastníků řízení, které byly navrženy před zahájením prvního jednání (ty své stěžovatel přitom formuloval a předložil sám, protože při podání vyjádření k žalobě ještě nebyl zastoupen). Ovšem "rovnoměrně" nebylo soudem prvního stupně vyhověno důkaznímu návrhu znaleckým posudkem z oboru psychiatrie na vedlejší účastnici řízení (čl. 62), výslechem dětí účastníků a A. Č. (čl. 63), listinou ze dne 11. března 2011, předloženou vedlejší účastnicí řízení, výslechem vedlejší účastnice řízení, fotografiemi vedlejší účastnice řízení o dispozici domu účastníků (čl. 85). Tomu pak předvídatelně odpovídalo, že byly zamítnuty všechny důkazní návrhy odvolacím soudem. Soud prvního stupně při jednání jasně a srozumitelně vyložil, proč důkazní návrhy zamítá a k totožným důkazním návrhům se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí postavil co do podstaty stejně. V odůvodnění rozhodnutí obecných soudů obou stupňů je pak přesvědčivě vyloženo, jaký skutkový základ se považuje za prokázaný a proč. To se týká především závěru, že řádná dlouhodobá soustavná péče o pět dětí a pravidelné zajištění jejich mimoškolních aktivit zcela jistě neumožňují vedlejší účastnici řízení zahálčivý život (s. 5 rozsudku odvolacího soudu). Tím byl aprobován srozumitelný závěr soudu prvního stupně, že občasné holdování alkoholu v poměrech této země není vnímáno jako prohřešek proti dobrým mravům (s. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Tím se obecné soudy jasně postavily k tomu, že vedlejší účastnice řízení měla být dne 5. a 17. listopadu 2011 pod vlivem alkoholu, jak zejména svými novými důkazními návrhy uplatněnými v řízení před odvolacím soudem chtěl stěžovatel prokazovat. Ústavní soud tedy neshledává, že by došlo k porušení rovnosti zbraní, a že by obecné soudy přistoupily k věci jen formálně, jak stěžovatel tvrdí. Argumentace stěžovatele ve směru, jak měly obecné soudy s důkazními návrhy naložit a jak je měly provedené důkazy vyhodnotit, je tedy pouhou polemikou, která nedosahuje ústavněprávního významu.
7. Se stěžovatelem lze rovněž souhlasit v tom, že se prvního ústního jednání neúčastnil, a že byl v souladu s §50b odst. 1 občanského soudního řádu k tomuto ústnímu jednání předvolán toliko zmocněný zástupce stěžovatele. Ovšem s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu to Ústavní soud nepovažuje za pochybení ústavněprávní charakteru, přičemž srovnávání s nálezy uváděnými stěžovatelem považuje Ústavní soud za nepřípadné, právě pro odlišnou skutkovou situaci. Tak předně se stěžovatel sám k věci obsáhle vyjádřil před nařízením ústního jednání a navrhl přitom k prokázání svých tvrzení důkazy, které byly obecným soudem provedeny, jak bylo vyloženo výše. Dále se stěžovatel osobně účastnil druhého ústního jednání, které se ve věci konalo, a na něž byl rovněž předvolán toliko skrze svého zástupce. Při tomto jednání stěžovatel jednak omluvil svoji neúčast u předchozího ústního jednání vadnou komunikací se svým zástupcem (nikoliv tedy špatným postupem soudu), a dále byl stěžovatel jako účastník řízení obsáhle vyslechnut. Konečně se stěžovatel osobně zúčastnil i jednání odvolacího soudu, ačkoliv i k němu byl předvolán toliko skrze svoji zástupkyni. Ústavní soud proto uzavírá, že právu účasti stěžovatele na jednání obecných soudů v jeho věci bylo učiněno zadost.
8. Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu