ECLI:CZ:US:2012:2.US.657.08.2
sp. zn. II. ÚS 657/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Mgr. M. K., zastoupené JUDr. Leošem Vyhnánkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, směřující proti rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci ze dne 3. 9. 2007, č. j. SŘ/2007/263-OL, a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 31. 1. 2008, č. j. 2007/62657-33, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou dne 12. 3. 2008 stěžovatelka navrhla zrušit v záhlaví specifikovaná rozhodnutí. Prvým z nich Úřad práce v Olomouci rozhodl, že stěžovatelka není osobou zdravotně znevýhodněnou ve smyslu ustanovení §67 odst. 2 písm. c) a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Ministerstvo práce a sociálních věcí druhým z uvedených rozhodnutí odvolání stěžovatelky zamítlo a výrok prvé instance potvrdilo. Rozhodnutí správních orgánů sice stěžovatelka napadla žalobou, ovšem z obavy, že správní soud vyhodnotí napadené akty jako vyloučené ze soudního přezkoumání dle §70 písm. d) soudního řádu správního, podala z opatrnosti současně ústavní stížnost.
Soudce zpravodaj vyhodnotil pochybnosti stran výkladu předmětné kompetenční výluky za opodstatněné s tím, že správní rozhodnutí budou správními soudy pravděpodobně hodnocena jako taková, jejichž vydání záleží výlučně na posouzení zdravotního stavu, a která sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské či jiné hospodářské činnosti, čili spadající pod ustanovení §70 písm. d) soudního řádu správního. Proto za nejvhodnější procesní řešení v dané chvíli považoval vyčkat bez přerušení řízení o ústavní stížnosti na rozhodnutí správních soudů. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, č. j. 2 Cad 22/2008-52, žalobu v části směřující proti rozhodnutí úřadu práce odmítl (pro nedostatek pasivní legitimace úřadu práce jako orgánu, který rozhodl v prvém stupni), a v části směřující proti rozhodnutí ministerstva zamítl. Zamítavý výrok zdůvodnil tím, že předmětné správní rozhodnutí závisí především na odborném lékařském posouzení, k němuž je povolána Posudková komise při Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. Vzhledem k posudkovým závěrům stran zdravotního stavu stěžovatelky neshledal soud žalobou napadené rozhodnutí nezákonným. Stěžovatelka napadla tento rozsudek městského soudu kasační stížností. Nejvyšší správní soud řízení o ní svým usnesením ze dne 26. 5. 2010, č. j. 4 Ads 143/2009-77, přerušil, neboť rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu byla postoupena věc jiného žalobce, v níž jde o posouzení otázky, zda rozhodnutí o neuznání žadatele osobou zdravotně znevýhodněnou dle §67 odst. 2 písm. c) a odst. 3 zákona o zaměstnanosti je vyloučeno ze soudního přezkumu ve smyslu §70 písm. d) soudního řádu správního či nikoliv.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že zamítavé rozhodnutí o žádosti o uznání za osobu zdravotně znevýhodněnou nevytváří žadateli právní překážku pro výkon zaměstnání či povolání z důvodu odnětí možnosti vykonávat je za určitých podmínek, neboť samotné právo vykonávat určité zaměstnání či povolání není takovým rozhodnutím nijak dotčeno. Situace toho, komu byla taková žádost zamítnuta, je pak stejná jako situace toho, kdo si o uznání za osobu zdravotně znevýhodněnou vůbec nepožádal. Rozšířený senát proto uzavřel, že na rozhodnutí o uznání za osobu zdravotně znevýhodněnou podle §67 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti dopadá výluka ustanovení §70 písm. c) soudního řádu správního, neboť se jedná o rozhodnutí, jehož vydání záleží výlučně na posouzení zdravotního stavu, a zároveň se nejedná o rozhodnutí, které by samo o sobě představovalo právní překážku pro výkon povolání, zaměstnání nebo podnikatelské popřípadě jiné hospodářské činnosti. Na druhou stranu je ale ustanovení §67 zákona o zaměstnanosti realizací čl. 29 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a je proto otázka, zda výluka ze soudního přezkumu není v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu je přesvědčen, že ano. Usnesením č. j. 6 Ads 109/2009-72 proto předmětné řízení přerušil a dne 11. 5. 2012 věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení části ustanovení §70 písm. d) soudního řádu správního, a to konkrétně ve slovech "zdravotního stavu osob nebo".
Popsaný procesní vývoj vzhledem ke své spletitosti a zdlouhavosti přesvědčil soudce zpravodaje o nutnosti přehodnotit původní náhled na otázku přípustnosti předmětné ústavní stížnosti, která je jedním z předpokladů meritorního posouzení návrhu. V zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"), je formulována přípustnost mimo jiné jako požadavek vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka v projednávané věci souběžně s podáním ústavní stížnosti napadla rozhodnutí správních orgánů správní žalobou, tu pak kasační stížností. Ani po více než čtyřech letech není soudní přezkum správních rozhodnutí ukončen, ovšem nikoliv v důsledku průtahů, ale protože stále nebylo vyjasněno, zda žaloba proti rozhodnutí o žádosti o uznání za osobu zdravotně znevýhodněnou je podle soudního řádu správního přípustná. Nyní si další čas vyžádá řízení o konkrétní kontrole normy vyvolané u zdejšího soudu.
Tímto odmítacím usnesením nebude stěžovatelce odepřen přístup k Ústavnímu soudu. Pokud by Ústavní soud v plenárním řízení přisvědčil názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu stran neústavnosti kompetenční výluky, byl by nynější stěžovatelčin návrh tak jako tak předčasný, a tudíž nepřípustný. Dospěje-li k závěru opačnému, bude stěžovatelka moci podat proti správním rozhodnutím novou ústavní stížnost s tím, že stížnostní lhůta jí vzhledem ke specifické situaci začne běžet teprve po uzavření přezkumu správními soudy. Jelikož otázka přípustnosti žaloby proti dané kategorii správních rozhodnutí se ukázala býti takto spornou, byl by jiný postup vůči stěžovatelce nespravedlivý. Navíc v novém podání by stěžovatelka mohla reagovat, resp. využít pro svou argumentaci i to, co odeznělo v mezidobí v případu vydaných rozhodnutích.
Soudce zpravodaj s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2012
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj