ECLI:CZ:US:2012:2.US.709.12.1
sp. zn. II. ÚS 709/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Móda Nicole, s. r. o., se sídlem Horní nám. 382/69, 746 01 Opava, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem, se sídlem Preslova 9, 702 00 Ostrava -Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2011, č. j. 30 Cdo 2184/2010-223, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2010, č. j. 56 Co 282/2009-138, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 16. července 2009, č. j. 10 C 334/2008-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy, byla žaloba, kterou se žalobci Z. P. a J. H. domáhali u Okresního soudu v Opavě určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. listopadu 2008 ohledně prodeje v žalobě přesně specifikovaných nemovitostí uzavřené mezi žalovaným Statutárním městem Opavou (první žalovaný) a stěžovatelkou (druhá žalovaná) a dále se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky uvedených nemovitosti nebo eventuálně uložení povinnosti prvnímu žalovanému uzavřít se žalobci kupní smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí, a to každému jednou ideální polovinou.
3. Žalobci byli v řízení úspěšní v té části žaloby, kterou se domáhali určení neplatnosti kupní smlouvy, když Okresní soud v Opavě dospěl k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem. V ostatních částech byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolali všichni účastníci řízení a to do těch výroků rozhodnutí, ve kterých byli v řízení neúspěšní. Odvolací soud shora uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Opavě potvrdil jako věcně správné na základě stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, i když na základě nich učinil odlišný právní závěr, pokud jde o důvod absolutní neplatnosti kupní smlouvy.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali opět všichni účastníci dovolání a napadli meritorní výrok odvolacího soudu, každý ze své procesní pozice. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým dovolání odmítl jako nepřípustné, uvedl, že právní otázky nastolené dovolateli v dovoláních neměly charakter otázek zásadního právního významu, neboť byly vyřešeny odvolacím soudem v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu. Přitom odkázal na řadu svých rozhodnutí a rozhodnutí Ústavního soudu uvedením jejich spisových značek.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká rozhodnutí dovolacího soudu, že není řádně odůvodněno. Tvrdí, že dovolací soud v odůvodnění pouze odkázal na spisové značky svých předchozích rozhodnutí, v nichž měly být řešeny srovnatelné právní otázky, aniž by blíže rozvedl, které konkrétní části těchto rozhodnutí má na mysli a jak se vztahují k problematice souzené v této věci. Vypočítává všechny námitky, které v dovolání uplatnila a konkretizuje ty, se kterými se podle jejího názoru dovolací soud nevypořádal. Zejména zdůrazňuje, že dovolacím soudem nebyla vůbec zohledněna její námitka týkající se dobré víry, v níž předmětnou kupní smlouvu uzavírala. Polemizuje se skutkovým a právním hodnocením listinných důkazů, zejména zdůrazňuje rozpor mezi Zásadami převodu a nabytí nemovitostí, o kterých rozhodlo zastupitelstvo prvního žalovaného, a podmínkami výběrového řízení, o kterých rozhodla rada prvního žalovaného s tím, že tyto rozpory nemohou být vykládány k tíži účastníka kupní smlouvy v tom smyslu, že by fakt, že si jejich obsah určitým způsobem vyložil, mohl být hodnocen jako úmysl obcházet zákon. Poukazuje na to, že pouhé zvýhodnění vítěze výběrového řízení proti dalšímu oprávněnému zájemci nesplňuje podle jeho názoru předpoklady pro aplikaci §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
6. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky spolu s připojenými přílohami, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice výše uvedených kritérií, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
9. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. K zásahu do základního práva stěžovatelky by došlo za předpokladu, že by výklad obecných soudů byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé.
10. Pokud jde o výhrady stěžovatelky k odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud nesdílí názor, že přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí je odvislá od jeho rozsáhlosti. Je-li předmětem přezkumu ze strany soudu toliko posouzení právní otázky, jako tomu je v případě dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, pak pro srozumitelnost odůvodnění odmítacího rozhodnutí dovolacího soudu plně postačí konstatovat, že nastolené právní otázky byly již vyřešeny a odkázat na příslušná rozhodnutí. V řízení o dovolání je povinné zastoupení advokátem právě proto, že jsou v něm řešeny především otázky právní, kterým neprávník těžko může rozumět, a proto námitka stěžovatelky, že takto pojaté odůvodnění je pro laika nesrozumitelné, nemůže obstát.
11. Z ostatních námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby přezkoumával zákonnost rozhodnutí obecných soudů a to ani v případě, že by sám se závěry obecných soud při výkladu podústavního práva nesouhlasil.
12. Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
13. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu