ECLI:CZ:US:2012:2.US.713.11.1
sp. zn. II. ÚS 713/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Na Hradbách 16, Moravská Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 25/2010-1469 ze dne 6. 5. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1303/2010-1540 ze dne 24. 11. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, především právo na osobní svobodu garantované v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 Listiny, obecné soudy podle stěžovatele dále popřely ústavně zakotvený princip rovnosti zbraní, jakož i další záruky vyplývající z mezinárodní ochrany lidských práv, jmenovitě čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále též "krajský soud") č. j. 61 T 6/2009-1398 ze dne 27. 1. 2010 byl stěžovatel uznán vinným v bodě I./1 - 14 trestným činem podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a v bodě II./1 - 6 trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Stěžovatel se vytýkaného jednání, zkráceně řečeno, dopustil tak, že jako jednatel či předseda představenstva několika obchodních společností v roce 2005 (dílčí útoky pod bodem I.) a v roce 2006 (dílčí útoky pod bodem II./3 až 6) odebral na základě leasingových smluv od různých dodavatelů osobní vozidla, a to vždy za situace, kdy od počátku věděl, že nebude schopen zajistit řádné hrazení splátek leasingu, ve všech případech uhradil zálohu (akontaci) potřebnou k předání vozidla, případně první splátku, a poté již splátky řádně nehradil a předmět leasingu ani na výzvy nevrátil, pročež tak způsobil leasingovým společnostem škodu v celkové výši 17 785 302 Kč. V případech dílčích útoků popsaných v bodech II./1 a 2 výroku o vině stěžovatel dne 14. 7. 2006 s cílem neoprávněně se obohatit odebral od dodavatele na základě smlouvy o výpůjčce osobní vozidla s tím, že je předvede svému zákazníkovi a následně vrátí, což však neměl v úmyslu, přičemž vozidla ani na výzvy nevrátil. Za trestnou činnost uvedenou pod bodem I. a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, jimiž byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně č. j. 15 T 375/2005-760 ze dne 28. 3. 2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 346/2006-784 ze dne 7. 12. 2006 (výroky o trestu citovaných rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud pozbyla podkladu, krajský soud současně zrušil), byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech, v občanských sdruženích, družstvech a obchodních společnostech na dobu šesti let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byl stěžovatel zavázán povinností k náhradě škody poškozeným organizacím. Za trestný čin uvedený v bodě II. byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky a dva měsíce, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Poškozenou společnost v tomto případě soud podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Části obžaloby, podané pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, byl stěžovatel podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále též "vrchní soud") rozsudkem č. j. 6 To 25/2010-1469 ze dne 6. 5. 2010 napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem I. a v celém navazujícím výroku o trestu a výroku o náhradě škody a dále ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin pod bodem II. Odvolací soud poté znovu rozhodl podle §259 odst. 3 trestního řádu tak, že stěžovatele pod bodem I./1 - 14 výroku uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a nově rozhodl i o trestu a náhradě škody, jež se co do výměry, způsobu výkonu i výše škody nijak nelišily od předchozího rozhodnutí nalézacího soudu. Odvolací soud tímto postupem pouze napravil formální vady prvostupňového rozhodnutí týkající se nesprávného zákonného označení a použití příslušného práva.
Proti posledně jmenovanému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 1303/2010-1540 ze dne 24. 11. 2010 odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Následně se již stěžovatel obrátil na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti obecným soudům vytkl nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroků o vině, projevil nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a ohradil se i proti tomu, že nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení dalších důkazů, podle stěžovatele způsobilých zpochybnit popis skutků tak, jak byly obžalobou předneseny, respektive vyjádřil nespokojenost s obsahem odůvodnění stran jejich nadbytečnosti. Obecné soudy se dle tvrzení stěžovatele dopustily porušení principu presumpce neviny, neboť zohlednily důkazy svědčící pouze o jeho vině, což se pak odrazilo v nedostatečném posouzení rozhodnutími popisovaných trestných činů, jmenovitě jejich subjektivní stránky. Za zcela nepodložené stěžovatel označil konstatování soudů, v souladu s nímž měl poškozené uvést v omyl a zamlčet podstatné skutečnosti, kdy obecné soudy nijak nekonkretizovaly, v čem mělo uvedené jednání spočívat. Z provedených důkazů nelze prý dovodit, že by leasingové společnosti neměly představu o ekonomickém stavu jeho společností. Leasingové společnosti disponují poměrně komplexním systémem zjišťování majetkových poměrů žadatelů o uzavření leasingových smluv a vyžadují před uzavřením smluv určité podklady, které standardně ověřují. V řízení přitom nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by stěžovatel uvedl nepravdivé skutečnosti nebo cokoliv zamlčel či nedoložil. Pokud leasingové společnosti na podkladě předložených dokladů řádně nevyhodnotily majetkové poměry dotčených společností, s přihlédnutím k historii jejich předchozích dlouholetých vztahů, již dříve ne vždy bezproblémových, nelze to podle stěžovatele přičítat k jeho tíži. Závěr soudů o existenci úmyslu stěžovatele se v dané věci opíral toliko o výsledek jednání, nikoliv o jeho základ, a to přestože právní teorie a praxe zastává názor, že sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Jak dále stěžovatel upozornil, podvodný úmysl byl vyvozen z omisivního jednání ve formě "nesplnění povinnosti" založené civilněprávním smluvním vztahem, pročež ovšem nedbalé plnění smluvních povinností nelze podle stěžovatele trestat prostředky trestního práva. V opačném případě by každá leasingová smlouva, která není v konečném důsledku zcela naplněna, měla charakter podvodného jednání. Stěžovatel proto obecným soudům vytkl, že se odmítly, až na poměrně kusou úvahu Nejvyššího soudu, zabývat jinou než trestněprávní stránkou věci a pominuly při svém rozhodování fakt, že základ obžalobou popisovaných skutků leží v soukromoprávní oblasti, ve smluvním vztahu stěžovatele jako jednatele konkrétní obchodní společnosti a bankovního nebo úvěrového ústavu. Navíc trval na tom, že většinu leasingových vztahů se mu podařilo nakonec uspořádat, vrácením vozidel nebo cesí na jiné osoby, čímž své závazky vůči poškozeným společnostem vyrovnal.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti zaobíral i způsobem stanovení výše škody. Směrem k obecným soudům podotkl, že porušily zákon, neboť ve svých rozhodnutích vycházely pouze ze stavu ke dni uzavření jednotlivých leasingových smluv, nikoli ze stavu ke dni svého vlastního rozhodnutí, vzniklou škodu dále paušalizovaly, neboť nezkoumaly, jaká byla skutečná hodnota vozidla a zda koresponduje jeho pořizovací ceně, především však nebyly řešeny otázky dalšího osudu vozidel, které byly vráceny leasingovým společnostem, pokud byly předmětem dalšího smluvního ujednání, pak i o tuto částku bylo třeba podle stěžovatele snížit tvrzenou škodu. Skutečnosti ani obsahu skutkových vět neodpovídá rovněž závěr obecných soudů, že stěžovatel měl vytýkaným jednáním obohatit sebe, protože při sjednávání leasingových smluv vystupoval vždy jako jednatel, popř. předseda představenstva obchodní společnosti, a tedy případné obohacení mohlo směřovat jen k těmto subjektům. Jelikož tímto nebyl naplněn znak skutkové podstaty, mělo dojít ke zproštění stěžovatele obžaloby nebo k vrácení věci státnímu zástupci k došetření.
Poslední skupina námitek směřovala do rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež dle stěžovatele zvolil restriktivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, čímž porušil základní právo stěžovatele na přístup k soudu, které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesl již v průběhu trestního řízení, zejména opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích. Ústavní soud v této souvislosti zjistil, že obecné soudy, včetně dovolacího soudu, se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Jinými slovy mu nepřísluší zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, neboť je to ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Ústavní soud je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Pochybení podobného charakteru v posuzované věci ovšem shledáno nebylo.
Z předloženého návrhu vyplývá, že námitky stěžovatele směřují do právního posouzení skutku, přičemž se opírají o verzi skutkového děje, vycházející z uplatněné obhajoby. Stěžovatel však pomíjí, že jeho obhajoba byla řádně provedeným dokazováním bez jakýchkoli pochybností vyvrácena. V tomto směru lze odkázat na věcně zcela vyčerpávající a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně.
Na podkladě provedených důkazů krajský i vrchní soud shodně vyvrátily tvrzení stěžovatele, že vozidla bral na leasing v rámci běžné podnikatelské činnosti, nikoliv v podvodném úmyslu, kdy uváděl pracovníky jednotlivých leasingových společností v omyl a zamlčoval podstatné skutečnosti. Poukázaly na skutečnost, že stěžovatel v průběhu roku 2005 a 2006 uzavřel větší množství leasingových smluv, v nichž se kromě jiného zavázal, že bude řádně a včas hradit leasingové splátky, jež například u smluv za rok 2005 dosahovaly souhrnně částky cca 500 000 Kč měsíčně. K uvedenému přistupoval za stavu, kdy si zcela evidentně musel být vědom přímo kritické ekonomické situace svých firem (byly ve ztrátě) a že tedy nebude v silách těchto společností plnit řádně a včas dané závazky. Obecné soudy s ohledem na výše uvedené měly proto jednoznačně za prokázané, že stěžovatel, který je osobou zjevně inteligentní a osobou dlouhodobě podnikající, při uzavírání leasingových smluv jednal v podvodném úmyslu minimálně ve formě úmyslu nepřímého, neboť evidentně projevil lhostejnost k následku, tedy k tomu, zda budou závazky z uzavřených leasingových smluv plněny či nikoliv. Stěžovatel svým jednáním přitom narušil zájem společnosti na ochraně cizího majetku a majetkových práv osob.
Právním posouzením stěžovatelova jednání se rovněž zabýval Nejvyšší soud. V odůvodnění svého rozhodnutí se zaměřil na naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. K věci konkrétně poznamenal, že ze skutkových zjištění soudů jasně vyplývá naplnění znaku "uvedl někoho v omyl" i "zamlčel podstatné skutečnosti". Stěžovatel ani v jednom případě neseznámil druhou smluvní stranu se skutečností, že společnosti, za něž jedná, jsou ve vztahu k přijímaným závazkům v podstatě insolventní, ačkoli to pro daný obchod mělo zásadní význam. Ochotu splnit závazky z podepsaných smluv pak stěžovatel pouze předstíral. Protože se jednalo o zákazníka dlouhodobého, s relativně úspěšnou podnikatelskou minulostí, stěžovatel požíval důvěry leasingových společností, což se promítlo do míry jejich obezřetnosti při sjednávání předmětných obchodů, k jejichž uzavření nadto došlo v průběhu relativně krátkého časového období, kdy ještě leasingové společnosti nedisponovaly informacemi o (ne)schopnosti zavázaných společností plnit vzniklé závazky. Dovolací soud za těchto okolností jednání stěžovatele označil za jednoznačně podvodné, protiprávní, jež výrazně vybočilo z mezí soukromoprávních vztahů a nabylo povahy kriminálních činů. Rozhodně popřel, že by se jednalo o "nepodloženou kriminalizaci nesplněných závazků z obchodně právních vztahů" a tedy porušení zásady subsidiarity trestní represe.
Co se týče zbývajících námitek stěžovatele, i na tyto odpovídajícím způsobem reagovaly obecné soudy ve svých rozhodnutích. Z nich je patrné, že způsob stanovení výše škody vycházel z platné judikatury související s trestným činem podvodu (podrobně viz rozsudek nalézacího soudu, strana 24, odstavec první). Pokud v delším časovém odstupu docházelo k placení leasingových splátek mimo řádné termíny, i poté, co byly leasingové smlouvy vypovězeny, popřípadě k vrácení vozidel, vesměs ovšem nedobrovolnému za asistence vymáhací agentury, nelze to podle obecných soudů hodnotit jinak, než jako náhradu způsobené škody a snahu stěžovatele vyhnout se či oddálit kriminalizaci své osoby. Toto následné urovnání vztahů vyplývajících z většiny smluv, jehož se stěžovatel dovolává, nebylo však v žádném případě způsobilé zvrátit závěr o trestnosti stěžovatelova jednání, neboť trestný čin podvodu byl dokonán již v momentu uzavření leasingových smluv. K pohnutce stěžovatele získat vytýkaným jednáním majetkový prospěch pro sebe se vyjádřil nalézací soud. Uvedl, že stěžovatel automobily, které získal na leasing, používal nejenom pro potřeby firem, ale především jako odměnu, případně úplatu nebo pro osoby blízké, které nebyly zaměstnanci dotčených společností. Nejvyšší soud naproti tomu ve svém rozhodnutí přiznal existenci pochybení v podobě nepřesnosti v právní větě výroku o vině, podle níž stěžovatel popsaným jednáním obohatil sebe, nicméně mu nepřikládal podstatnější význam, neboť se nijak nedotýkalo správnosti právního posouzení stíhaných skutků.
Ústavní soud považuje za zbytečné opakovat dále podrobnou argumentaci obecných soudů. Z ní jasně vyplývá, že důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhané trestné činnosti stěžovatele, včetně objektivní a subjektivní stránky předmětných trestných činů. Ten obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Dále je možné podotknout, že Ústavní soud plně akceptuje závěr obecných soudů o trestnosti jednání stěžovatele. Je to především Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Ústavní soud v mezích ústavněprávního přezkumu zvažuje pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. V právních závěrech obecných soudů extrémní rozpor ani svévoli ve smyslu své ustálené judikatury ovšem neshledal. Obecné soudy srozumitelně vysvětlily důvody, které je k vydání napadených rozhodnutí vedly. Jejich závěry jsou logické, jasné a přesvědčivé. Z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout.
Stran nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování, Ústavní soud připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Dané povinnosti přitom obecné soudy beze zbytku dostály, jestliže vyslovily nadbytečnost dalšího dokazování s ohledem na zjištěný skutkový stav, což doprovodily obsáhlou a podrobnou argumentací (viz strana 19 a 20 rozsudku krajského soudu, strana 23 a 24 rozsudku vrchního soudu).
Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu, který se v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl podrobněji zabývat námitkami skutkového charakteru. Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jedině dle judikatury Ústavního soudu mohlo věc posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek, nebyl tak povinen dovolání v této části řešit věcně podle kriterií stanovených v §265i odst. 3 trestního řádu.
Ve světle výše předestřeného lze uzavřít, že stěžovatel svými výtkami nestaví předmět stížnosti do ústavněprávní roviny. Ústavní soud nezjistil, že by postupem obecných soudů v trestním řízení došlo k namítanému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost na základě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Stanislav Balík
předseda senátu