ECLI:CZ:US:2012:2.US.740.12.1
sp. zn. II. ÚS 740/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaje) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti MBL spol. s r.o., IČ: 263 12 956, sídlem Brno, Táborská 93, PSČ 615 00, zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Vrchovecká 74/2, 594 01 Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 2011, č. j. 23 Cdo 2629/2010-245, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2010, č. j. 8 Cmo 164/2009-198 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2009, č. j. 35/33 Cm 71/2005-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva uvedená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst. 1, čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh bylo zjištěno, že se L. Š. (dále jen "vedlejší účastnice") domáhala žalobou o zaplacení 224 245 Kč s příslušenstvím, jakožto dluhu, který stěžovatelka částečnými úhradami na zaplacení objednaného a dodaného regulačního kamene na stavbu v Praze Tróji uznala ve smyslu §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ale neuhradila. Krajský soud v Brně (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 19. února 2009, č. j. 35/33 Cm 71/2005-160 vedlejší účastnici vyhověl a rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 224 245 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 19. ledna 2010, č. j. 8 Cmo 164/2009-198 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud i soud prvního stupně vyšly ze skutkových zjištění, že vedlejší účastnice dodala stěžovatelce regulační kámen, který vyúčtovala fakturou č. 05403 ze dne 4. 11. 2003 na částku 274 296,90 Kč. Existence pohledávky vedlejší účastnice byla prokázána. Stěžovatelka naopak neprokázala v rámci své obrany, že by na její straně existovala pohledávka schopná započtení vůči pohledávce vedlejší účastnice. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že stěžovatelka na pohledávku vedlejší účastnice částečně plnila třemi splátkami, a to i poté, kdy vůči pohledávce vedlejší účastnice navrhovala započtení své pohledávky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud ČR usnesením č. j. 23 Cdo 2629/2010-245 ze dne 20. prosince 2011 dovolání stěžovatelky dle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud, přičemž namítá, že obecné soudy odmítly provedení jí navržených důkazů bez důsledného odůvodnění a došlo tak k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatelka za naprosto nedostatečná a v konečném důsledku nepřezkoumatelná. Tím došlo ze strany obecných soudů k porušení zákazu libovůle. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1437/07 ze dne 9. ledna 2008. Obecné soudy (odvolací i dovolací) absencí naplnění své přezkumné funkce zatížily dle přesvědčení stěžovatelky svá rozhodnutí vadou. Interpretace provedená obecnými soudy extrémně vybočuje z mezí hlavy páté, z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v důsledku toho nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tyto závěry jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními a v logické či jiné možné interpretaci z nich nevyplývávají.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených stěžovatelkou vyplývá, že v ústavní stížnosti uvádí obdobné argumenty, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy a se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s nimi, čímž ovšem Ústavní soud staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo shora uvedeno, nepřísluší.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá mimo jiné porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Obecné soudy se danou věcí řádně zabývaly a na základě zjištěného skutkového stavu své závěry řádně, podrobně, logicky a srozumitelně zdůvodnily.
Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelčinou námitkou, že obecné soudy odmítly provedení jí navržených důkazů bez důsledného odůvodnění. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí výslovně uvádí, že stěžovatelkou navržení svědci byli poprvé obeslání na jednání konané dne 4. 9. 2007, žádný ze svědků se k tomuto jednání ani k žádnému z dalších jednání nedostavil. Soud prvního stupě posléze upustil od provádění svědeckých výpovědí, neboť je považoval pro své rozhodnutí vzhledem k tvrzení, která měla být prokázána, za irelevantní. Ze stejného důvodu soud nezadával zpracování znaleckého posudku podle návrhu stěžovatelky. Výše uvedenému postupu nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Aplikaci stěžovatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1437/07 ze dne 9. ledna 2008 v projednávané věci posoudil Ústavní soud jako nepřípadnou.
Ústavním soudem nebylo shledáno porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatelky. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.
S ohledem na výše naznačené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu znovu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu