ECLI:CZ:US:2012:2.US.769.11.1
sp. zn. II. ÚS 769/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek H. K., M. K. L. a T. K. L., zastoupených JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem Národní třída 43, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. 9 C 340/2006 - 208 ze dne 21. 1. 2009, rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 64 Co 363/2009 - 229 ze dne 28. 1. 2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. 28 Cdo 3139/2010 - 246 ze dne 14. 12. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena jejich práva zakotvená v ust. čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo zakotvené v čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie (2007/C 303/01).
Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv následkem formalistického zhodnocení právní podstaty jejich věci Nejvyšším soudem, když tento "nepřihlédl k povaze majetkové křivdy a nesnažil se ji svým rozhodnutím napravit".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelek i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky se jako právní nástupkyně původního žalobce B. K. domáhaly na vedlejším účastníku, Městské části Praha 6, aby mu byla uložena povinnost vydat stěžovatelkám dům číslo popisné 394, objekt bydlení, nacházející se na stavební parcele s parcelním číslem 894, o výměře 287 m2, zastavěná plocha, památkové území, a stavební parcelu s parcelním číslem 894, o výměře 287 m2, zastavěná plocha, památkové území, nacházející se v katastrálním území Bubeneč, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Praha - město na listu vlastnictví číslo 877, a to z titulu restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění. Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu stěžovatelek zamítl rozsudkem ze dne 21. ledna 2009. Městský soud v Praze jakožto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně svým rozhodnutím ze dne 28. ledna 2010 potvrdil. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením z 14. prosince 2010 tak, že dovolání stěžovatelek odmítl pro nepřípustnost. Proti těmto rozhodnutím podaly stěžovatelky ústavní stížnost, v níž namítají, že "výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu a rozhodnutími předcházejícími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména ta, která jsou upravena v čl. 11 odst. 1 úst. zák. č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod". V petitu své ústavní stížnosti proto navrhly, aby Ústavní soud stížností dotčená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud považuje na prvním místě za vhodné podotknout, že náprava majetkových křivd je citlivou oblastí společenských vztahů, která se po roce 1989 v československé, resp. české společnosti výrazným způsobem profilovala. Je si vědom, že právní úprava nápravy majetkových křivd bohužel nemůže zhojit veškeré křivdy, k nimž v předlistopadovém období došlo, jelikož zásahy, v jejichž důsledku byly tyto křivdy způsobeny, představují natolik široký komplex společenských vztahů, že není reálné, aby všechny jejich projevy mohly být napraveny a zhojeny na základě restitučních předpisů.
Stěžovatelky dovolacímu soudu vytýkají, že jeho usnesení představuje "schválené obcházení zákona a diskriminaci stěžovatelek a jejich právních předchůdců" (bod III ústavní stížnosti). Namítají, že stěžovatelkám byla odepřena ochrana jejich práv na vydání majetku, který měly nabýt děděním, když jim nebyla poskytnuta soudní ochrana. Zde je nutno poznamenat, že řízení o ústavních stížnostech je ze své podstaty řízením kontradiktorním. Je proto na navrhovateli, aby zřetelně a v dostatečně míře (zejména co do konkrétnosti svých námitek) poukázal na jím tvrzená porušení základních práv a svobod. Přestože není Ústavní soud vázán odůvodněním stížnosti, je třeba, aby stěžovatel v základních rysech nastínil důvod, pro který považuje ten který postup nebo akt za rozporný s prameny ústavního pořádku.
Ústavní soud se proto mohl soustředit toliko na námitku stěžovatelek, že Nejvyšší soud zhodnotil podstatu jejich právní věci příliš formalisticky. Z předmětného usnesení dovolacího soudu však na porušení základních práv a svobod nelze usuzovat. Stěžovatelky podaly dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž jako dovolací důvod uplatňovaly skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poněvadž přípustnost mimořádného opravného prostředku ve vztahu k takto uplatněnému dovolacímu důvodu závisí na uvážení Nejvyššího soudu, jehož úkolem je, inter alia, vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení, a na základě těchto vyhodnocení sjednocovat judikaturu v zájmu jednotného rozhodování soudů (čl. 92 Ústavy, §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění), nevznikl stěžovatelkám nárok na to, aby jejich dovolání otevřel věcnému posouzení v požadovanému rozsahu. Přesto se však dovolací soud zabýval návrhem stěžovatelek natolik (str. 4 a 5), že nelze dospět k závěru o (čistě) formalistickém zhodnocení právní věci, obzvláště uváží-li se, že ve vztahu k téže věci (kde na straně žalobce vystupoval právní předchůdce stěžovatelek) již svůj právní názor zaujal, přičemž jej dostatečným způsobem rozebral.
Ve světle řečeného tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu