ECLI:CZ:US:2012:2.US.773.12.1
sp. zn. II. ÚS 773/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., právně zastoupeného JUDr. Danielou Smíškovou, advokátkou se sídlem Polská 639/18, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. 10. 2011 č.j. 74 C 72/2011-22 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2012 č. j. 1 Co 303/2011-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením krajského soudu bylo stěžovateli výrokem I. přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 1/2 a výrokem II. mu nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů. Stěžovatel spolu s žalobou o ochranu osobnosti a úhradu nemajetkové újmy podal žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Krajský soud usnesení odůvodnil tím, že sociální a majetkové poměry stěžovatele odůvodňují pouze částečné osvobození od soudního poplatku, a to v rozsahu jedné poloviny, protože výjimečnost pro osvobození od soudního poplatku soud v celém rozsahu neshledal. Dále v odůvodnění uvedl, že se stěžovatel domáhá ochrany svých práv nepřiměřeným způsobem, když požaduje nemajetkovou náhradu ve výši 2.500.000,- Kč. Žádost na ustanovení zástupce z řad advokátů soud s odkazem na §30 o.s.ř. zamítl, neboť neshledal nezbytnou potřebu ochrany zájmů stěžovatele s tím, že z jeho podání je zřejmé, že je schopen činit kvalifikovaná podání a přiměřeně se orientuje v hmotněprávní a procesně právní problematice spojené s daným řízením.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo usnesení krajského soudu potvrzeno.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy v řízení pečlivě nezkoumaly, zda jsou v jeho případě skutečně dány důvody pro jen částečné osvobození od soudních poplatků, když právo na soudní ochranu je jedním ze základních práv občana. Oba soudy pak nesprávně posoudily otázku, zda majetkové a sociální poměry stěžovatele umožňují zaplacení soudního poplatku.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný "spor" o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození, jak již bylo shora naznačeno, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem v žalobě, přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 13/98, N 71/14 SbNU 107; sp. zn. II. ÚS 13/98, N 131/12 SbNU 245; sp. zn. IV. ÚS 13/98, N 98/12 SbNU 45) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004, N 125/34 SbNU 281). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Podobná situace v projednávaném případě nenastala. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhy i námitkami stěžovatele řádně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Způsob posouzení naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý, dané situaci přiměřený a ve vztahu k základním právům stěžovatele šetrný. Zhodnocení věci obecnými soudy nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů. Tento závěr není způsobilý zvrátit ani poukaz stěžovatele na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž byl v jiné věci zcela osvobozen od placení soudního poplatku a byl mu ustanoven zástupce, neboť přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno specifickými okolnostmi každého případu.
Na závěr lze konstatovat, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují zásady správného soudního rozhodování v souladu s ústavními principy. Stěžovatel nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva, s nimiž se soudy vypořádaly ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, s nímž se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatele, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2012
Stanislav Balík
předseda senátu