ECLI:CZ:US:2012:2.US.776.12.1
sp. zn. II. ÚS 776/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatelky A. U., zastoupené Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem, se sídlem Husinecká 3, 130 00 Praha 3, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, č. j. 31 Co 324/2011-151, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 5. 2011, č. j. 124 EC 52/2010-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Předmětem řízení před obecnými soudy, ze kterého vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byla žaloba podaná společností EOS KSI Česká republika, s. r. o., (dále jen „žalobce“), o zaplacení částky 29.651 Kč s příslušenstvím. Šlo o pohledávku vzniklou České kanceláři pojistitelů, která ji postoupila žalobci. Stěžovatelka jako provozovatelka vozidla Ford Transit neuzavřela povinné pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidla a toto vozidlo mělo účast na dopravní nehodě, při které došlo ke střetu s vozidlem Volkswagen Golf. Česká kancelář pojistitelů uhradila vzniklou škodu ve výši 26.955 Kč a delegační poplatek ve výši 2.629 Kč pojišťovně pověřené likvidací škody. Soud prvního stupně dovodil, že stěžovatelka za škodu odpovídá podle ustanovení §427 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jako provozovatelka vozidla s tím, že její účast na vzniklé škodě ve smyslu ustanovení §431 o. z. činila 50%, což odpovídalo žalované částce.
Proti uvedenému rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. Tvrdila, že viník dopravní nehody nebyl nikdy řádně zjištěn a zavinění řidičem automobilu, jehož byla provozovatelem, nebylo prokázáno. Zpochybňovala postup při určení míry zavinění na střetu dvou provozů podle §431 o. z., neboť nejprve byla poškozenému vyplacena plná náhrada a teprve později došlo ke snížení rozsahu zavinění na poměr 50:50. Odvolací soud při jednání dne 18. 10. 2011 poučil účastníky ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že dosud nebyla prokázána míra účasti provozovatelů na vzniklé škodě a vyzval oba účastníky řízení k doplnění dokazování v tomto směru. Poté doplnil dokazování především spisem Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 6 C 8/2009, a spisem Magistrátu města Kladna č. j. DP/1746/07-DN-Ha. Po provedeném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatelka odpovídá za škodu v plném rozsahu a pokud předmětem řízení byla pouze polovina vzniklé škody, byla žaloba podána po právu. Rozsudek soudu prvního stupně proto co do žalované jistiny potvrdil a změnil ho pouze v rozsahu žalovaného příslušenství. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti oběma shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatelka ústavní stížnost, kterou se domáhá jejich zrušení. Soudu prvního stupně vytýká, že převzal skutkovou a právní argumentaci žalobce a neprovedl vůbec žádné důkazy, jimiž by byla prokázána míra účasti provozovatelů vozidel na střetu, který vedl ke vzniku škody, přestože tuto skutečnost namítala. Soud prvního stupně se podle stěžovatelky náležitě nevypořádal s její námitkou promlčení. Odvolacímu soud vytýká porušení procesních pravidel, a to pokud připustil doplnění dokazování v odvolacím řízení spisem Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 6 C 8/2009, zejména pak znaleckým posudkem, provedeným v tomto řízení, ze kterého posléze dovodil její odpovědnost za žalovanou škodu. Namítala jednak porušení zásady koncentrace řízení vyplývající z ustanovení §118b o. s. ř., jakož i to, že nebyla účastníkem řízení před Okresním soudem v Rakovníku, a nemohla se proto bránit závěrům uvedeného znaleckého posudku. Kromě toho odvolacímu soudu vytkla, že na ni nepřípustným způsobem přenesl důkazní břemeno, pokud ji v průběhu řízení poučil o nutnosti navrhnout důkazy k tvrzení, že řidič vozidla, jehož byla provozovatelem, dopravní nehodu nezavinil.
Ústavní soud si v této věci vyžádal spis Okresního soudu v Kladně sp. zn. 124 ECE 52/2010, s jehož obsahem se seznámil.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 124 ECE 52/2010, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že - jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval - postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. K zásahu do základního práva stěžovatelky by došlo za předpokladu, že by výklad obecných soudů byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé.
Výhrady stěžovatelky adresované soudu prvního stupně, byly v plném rozsahu vypořádány odvolacím soudem, který doplnil řízení o další důkazy, které směřovaly ke zjištění míry účasti dopravních prostředků na střetu, a tím i ke zjištění míry odpovědnosti za vzniklou škodu. Pokud stěžovatelka právě tento postup odvolacího soudu napadá poukazem na porušení ustanovení §118b o. s. ř., jest k tomu třeba uvést, že z protokolu o posledním jednání před soudem prvního stupně (č. l. 103 až 105) vyplývá, že soud nepoučil účastníky podle ustanovení §119a o. s. ř. V takovém případě platí, že odvolací soud musí přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně i na základě skutečností a důkazů, které účastník před soudem prvního stupně neuplatnil. Soudu prvního stupně dále stěžovatelka vytýká, že se náležitě nevypořádal s námitkou promlčení, kterou řádně uplatnila. Ta ovšem vycházela ze závěru, že žalobou uplatněná pohledávka je škodou. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vyložil odkazem na příslušná ustanovení zákona č.168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, že nárok uplatněný podanou žalobou není škodou, ale nárokem vyplývajícím přímo ze zákona, který vzniká až výplatou plnění z garančního fondu, a to vůči tomu, kdo škodu zavinil.
Stěžovatelka dále napadá postup odvolacího soudu, který provedl důkaz spisem Okresního soudu v Rakovníku, zejména pak znaleckým posudkem, který se vyjadřoval k průběhu střetu obou vozidel. Namítala, že nebyla účastníkem tohoto řízení a nemohla se bránit závěrům posudku. Na postupu odvolacího soudu neshledává Ústavní soud nic protiústavního. Jde o provedení listinného důkazu, který patří k běžným důkazním prostředkům. Polemika stěžovatelky s váhou, jakou odvolací soud tomuto důkazu přiznal při hodnocení provedených důkazů, jde nad rámec ústavněprávního přezkumu, ke kterému jedině je Ústavní soud oprávněn. Stěžovatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že ji nepřípustným způsobem zatížil důkazním břemenem, když ji podle ní nepřípustným způsobem poučil, aby navrhla důkazy k prokázání tvrzení, že neměla účast na vzniku škody. K tomu je nutno dodat, že povinnost dokazovat vlastní tvrzení stíhá oba účastníky řízení, nejen žalobce, jak se mylně domnívá stěžovatelka. Pokud v řízení tvrdila, že neměla žádnou účast na vzniklé škodě, bylo na ní, aby k tomu nabídla důkazy. Sama okolnost, že tak neučinila, nebránila soudu dále jednat. Záleželo tedy jen na stěžovatelce, jak bude na poučení soudu reagovat. Proto ani tato námitka není z pohledu ústavněprávního přezkumu postupu obecného soudu relevantní.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Návrh byl proto dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu