ECLI:CZ:US:2012:2.US.796.11.1
sp. zn. II. ÚS 796/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 609/2010-133 ze dne 16. 12. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to práva uvedená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Teplicích (dále jen "soud prvního stupně") vydal rozsudek č. j. 11 C 62/2007-101 ze dne 20. 5. 2010, kterým zastavil řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby v části týkající se zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 15.070,- Kč za období od 1. 5. 2005 do 7. 11. 2006 (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 15.070,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Stěžovatel se domáhal zaplacení částky 15.070,- Kč s přísl. po žalované O. Š. (dále jen "vedlejší účastnice") s odůvodněním, že mu vedlejší účastnice způsobila škodu tím, že dne 29. 3. 2004 proti vůli stěžovatele nechala z pozemku ve vlastnictví stěžovatele odstranit trvalý porost, a to ovocnou dřevinu hrušeň a okrasnou dřevinu javor. Vedlejší účastnice navrhla zamítnutí žaloby v celém rozsahu, mimo jiné z důvodu promlčení žalovaného nároku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel je vlastníkem pozemku, na němž se pokácené stromy jako trvalý porost nacházely, že dne 29. 3. 2004 vedlejší účastnice přistoupila k odstranění těchto stromů, a že cena trvalých porostů byla znalcem D. Č. stanovena v posudku ze dne 9. 6. 2004. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zda je uplatněný nárok skutečně promlčen a dospěl k závěru, že žaloba byla podána dne 7. 11. 2006, tedy po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby. Žalobu soud prvního stupně z důvodu promlčení žalovaného nároku zamítnul.
Proti výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, ve kterém soudu prvního stupně vytýkal nesprávné zhodnocení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, neboť žalobce se o vzniku škody dozvěděl až z rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 11 C 284/98-136 ze dne 5. 4. 2005, který nabyl právní moci, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 605/2005-173 ze dne 18. 5. 2006, dne 12. 7. 2006. Tímto rozsudkem bylo určeno, že dohoda o užívání pozemku uzavřená s vedlejší účastnicí a Městským bytovým podnikem Teplice v roce 1990, je neplatná. Dle stěžovatele počala běžet subjektivní promlčecí doba nejdříve dnem 12. 7. 2006. Stěžovatel dále uvedl, že dřeviny byly pokáceny dne 29. 3. 2004, nicméně pokácené dřevo zcizila vedlejší účastnice až v červnu 2005. Tím dle názoru stěžovatele byl proces vzniku škody dokončen. Subjektivní promlčecí doba by v tomto případě počala běžet dnem 1. 7. 2005.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích č. j. 11 C 62/2007-101 ze dne 20. 5. 2010, a to se zdůvodněním, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby stanovené k uplatnění práva na náhradu škody v ustanovení §106 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. O škodě se dozví poškozený tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah tak, aby bylo možné určit alespoň přibližně výši škody v penězích. Není tedy třeba, aby poškozený znal výši škody přesně. Pro počátek běhu promlčecí doby není rozhodující, kdy si stěžovatel učinil právní závěr o odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu způsobenou skácením trvalých porostů, nýbrž to, kdy stěžovatel získal prokazatelně vědomost o tom, že trvalé porosty byly skáceny a že k tomu došlo jednáním vedlejší účastnice. Tyto skutečnosti byly stěžovateli známy již dne 29. 3. 2004 a promlčecí doba tak uplynula 29. 3. 2006. Odvolací soud dále poznamenal, že vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel nechal bezprostředně po vzniku škody zpracovat znalecký posudek za účelem zjištění ceny trvalých porostů, je zřejmé, že již v té době usuzoval na protiprávnost jednání vedlejší účastnice. K námitce stěžovatele, že proces vzniku škody byl dovršen až tím, že vedlejší účastnice v červnu roku 2005 pokácené dřevo odcizila, odvolací soud uvedl, že zcizení vytěženého dřeva je samostatnou událostí, která je způsobilá založit samostatný nárok stěžovatele na náhradu škody. Nárok na náhradu škody způsobené zcizením dřeva však nebyl v posuzované věci uplatněn.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nerespektoval hmotné právo, konkrétně §420 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Dle stěžovatele nemohla subjektivní promlčecí doba začít běžet dne 29. 3. 2004, kdy se o skácení stromů dozvěděl. Stěžovatel dále vyvozuje z argumentace obecných soudů apel, aby případní účastníci neváhali žalovat, byť mají sebevětší pochybnosti o podloženosti jejich právního nároku, které by vedlo k mrhání finančních prostředků jak na straně účastníků, tak státu a vedlo by ke značnému ztížení výkonu soudnictví jako stěžejní funkce státu. Stěžovatel shledává v takovém postupu rozpor se zásadou hospodárnosti. Stěžovatel dále ne zcela srozumitelně namítá, že vedlejší účastnice uplatnila námitku promlčení a toto uplatnění a vyhovění ze strany obecných soudů považuje za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jak je vyjádřeno v §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť vedlejší účastnice naplňovala úmysl poškodit stěžovatele a obohatit se na jeho úkor.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel pokračuje v polemice s odvolacím soudem, kdy nesouhlasí s právním posouzením otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby, čímž ovšem Ústavní soud staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo shora uvedeno, nepřísluší.
Stejně tak otázka posouzení výkonu práv a povinností jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům, a s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je obecným soudům dána široká možnost uvážení. Ústavněprávní přezkum sice není vyloučen, je však omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy, ke kterému však ze strany odvolacího soudu v projednávané věci nedošlo.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti mimo jiné dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Ústavní soud s ohledem na výše uvedené tedy může ověřit, zda soudem podaný výklad aplikovaných ustanovení je předvídatelný, rozumný a koresponduje závěrům soudní praxe, či zda naopak není výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Nic takového však zjištěno nebylo. Odvolací soud se návrhem stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své právní závěry patřičně odůvodnil, tj. uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil, které předpisy aplikoval, své odůvodnění opřel také o konkrétní judikáty Nejvyššího soudu podporující jeho závěry. Argumentaci odvolacího soudu, tak jak je rozvedena v rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a úvahy odvolacího soudu neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Pouhá skutečnost, že odvolací soud vyslovil závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Za dané situace Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu