ECLI:CZ:US:2012:2.US.803.11.1
sp. zn. II. ÚS 803/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. R. R., právně zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2011 sp. zn. 8 To 63/2011 a sp. zn. 8 To 66/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou dne 10. 3. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva zaručeného čl. 5 odst. 1 písm. f) a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Okresního soudu pro Brno-venkov ze dne 7. 7. 2010 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. I písm. b) tr. zákoníku a odsouzen k trestu vyhoštění v trvání 5 let. V odvolání proti rozsudku stěžovatel namítal především skutečnost, že je osobou bez stání příslušnosti, takže uložení trestu je v rozporu s §80 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 8. 2010 odvolání stěžovatele zamítl s tím, že ustanovení §80 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se vztahuje na případy, kdy státní občanství nelze zjistit, což však dle krajského soudu není jeho případ, neboť bylo zjištěno, že žádné státní občanství nemá. Usnesením z téhož dne vzal krajský soud stěžovatele do vyhošťovací vazby. Stížnost stěžovatele zamítl Vrchní soud v Olomouci dne 29. 9. 2010.
Ve věci samé stěžovatel podal dovolání, které bylo usnesením ze dne 16. 12. 2010 bylo odmítnuto.
Dne 22. 10. 2010 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby v níž shrnul ústavněprávní principy, které je nutné dodržet v případě zbavení osobní svobody, a vyslovil názor, že v jeho případě není dána vazba mezi zbavením osobní svobody a sledovaným účelem, protože realizace trestu vyhoštění je v jeho případě nereálná. Stěžovatel je syrským Kurdem, potomkem generace, jíž bylo v roce 1962 odňato syrské občanství. Přiložil důkazy, z nichž vyplývá, že syrští Kurdové jsou v Sýrii nežádoucí a Sýrie jim nepovoluje návrat do vlasti. Za dané situace vyslovil pochyby, zda bude Česká republika schopna najít stát, který jej přijme. Dle stěžovatele je nutné zkoumat, zda orgány policie realizující výkon trestu vyhoštění postupují s náležitou péčí.
Okresní soud žádost zamítl usnesením ze dne 4. 11. 2010, přičemž se k argumentaci stěžovatele dle jeho názoru prakticky vůbec nevyjádřil. Zopakoval důvody, které vedly k uvalení vazby (a které stěžovatel samy o sobě nezpochybňoval). Pokud jde o kroky činěné policejními orgány, okresní soud uvedl, že "jsou prováděny veškeré možné úkony, zejména úkony směřující k zajištění cestovního dokladu nutného k realizaci trestu, úkony směřující k ověření občanství odsouzeného, kdy byl kontaktován příslušný zastupitelský úřad země původu odsouzeného, jejíž byl v předchozím období přinejmenším rezidentem".
Dne 15. 11. 2010 podal stěžovatel stížnost. Odkázal na svoji argumentaci z žádostí o propuštění z vazby a zdůraznil, že v rámci rozhodování ve věci samé krajský soud uzavřel, že jeho bezdomovecký status je postavený najisto. Jinak by totiž nemohl s ohledem na znění §80 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku trest vyhoštění uložit. Není proto již namístě zkoumat či ověřovat jeho občanství. Takový postup stěžovatel označil za alibismus a okresnímu soudu vytkl, že se nevyjádřil k důkazům o praxi syrských orgánů, které nevpouštějí syrské Kurdy do země.
Usnesením ze dne 27. 12. 2010 okresní soud ponechal stěžovatele ve vazbě a zamítl jeho žádost o propuštění z vazby. Za žádost o propuštění z vazby považoval vyjádření stěžovatele v rámci výslechu, kdy uvedl, že si přeje být propuštěn. Soud zopakoval, že pro vzetí do vazby byly dány důvod a setrval na názoru, že policejní orgány postupují přičinlivě, dokonce musel být žádán o spolupráci Interpol; stále ale nebylo uváděno, jaké konkrétní kroky orgán policie činí a k čemu směřují.
Dne 6. 1. 2011 podal stěžovatel proti tomuto usnesení stížnost. Zdůraznil, že jeho vyjádření v rámci výslechu nelze považovat za procesní úkon - žádost o propuštění z vazby, okresní soud proto vůbec neměl o žádné žádosti rozhodovat. Stížnost zejména směřovala proti rozhodnutí, jímž se stěžovatel ve vazbě ponechává. Stěžovatel vyslovil podiv, proč okresní soud nevyjmenovává úkony, které vykonávající policejní orgány činí, a neuvádí, k čemu směřují. Opět zdůraznil, že není namístě zkoumat jeho státoobčanský status, protože ten je postaven najisto. Jediné, co je namístě zkoumat, je, který stát jej jakožto bezdomovce přijme.
Usneseními ze dne 15. 2. 2011 byly obě stížnosti stěžovatele krajským soudem zamítnuty. Jejich odůvodnění jsou dle stěžovatele prakticky totožná a nebývale stručná. Také krajský soud zdůrazňuje především důvody, které vedly k uvalení vazby. Pokud jde o stížnostní argumentaci stěžovatele, krajský soud plně odkazuje na závěry okresního soudu.
Stěžovatel před obecnými soudy namítal, že není naplněno kritérium vhodnosti a potřebnosti, protože není dána vazba mezi aplikovaným zásahem do základního práva a legitimním cílem, který je sledován. Argumentoval, že je nereálné jeho přijetí syrskými orgány a za situace, kdy je bez státní příslušnosti, nelze očekávat, že jej přijme třetí země. Dokládal spolehlivými zdroji, že Sýrie Kurdům bez státního občanství návrat do země znemožňuje. Vyslovil přitom pochyby, že by Česká republika měla se Sýrií speciální dohodu o postupu v obdobných případech, a to obzvláště za současné geopolitické situace, kdy Českou republiku a Sýrií lze jen obtížně označit za spojenecké státy s přátelskými vztahy.
Není sporu, že vykonávající orgány vždy potřebují určitý časový prostor, aby mohly realizovat vyhoštění osoby bez cestovních dokladů, která byla rezidentem země z tzv. třetího světa. Zastupitelské orgány těchto zemí zpravidla neposkytují mnoho součinnosti. Na druhé straně je stěžovatel přesvědčen, že informaci o tom, zda syrské orgány budou spolupracovat, lze získat rychleji, než za 7 měsíců. Důležitým momentem pak je bezdomovecký status stěžovatele. Jde o to, aby nebyl trest ukládán osobám, u nichž není jasné, kam mají být vyhoštěni. Jde i o to eliminovat problémy a průtahy při výkonu trestu. Z tohoto hmotněprávního ustanovení proto vyplývá, že veškerá státoobčanská šetření musí být s dostatečnou jistotou ukončena v rámci řízení o vině a trestu. Ve vykonávacím řízení jsou taková šetření nepřípustná, v opačném případě by totiž docházelo k obcházení §80 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
V případě stěžovatele označil krajský soud jeho bezdomovecký status za nepochybný, z tohoto skutkového závěru nakonec vycházel i soud dovolací. Jakákoli státoobčanská šetření proto nejsou úkony náležité péče, ale ryzím alibismem. Stejně tak je nepřípustné, aby ve vykonávacím řízení okresní soud činil poznámky, že stěžovatel byl ve vztahu k Sýrii "přinejmenším rezidentem". Nechce-li soud ve vykonávacím řízení obcházet §80 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, je povinen akceptovat, že stěžovatel je osobou bez státní příslušnosti, ve vztahu k Sýrii je tedy nanejvýš rezidentem.
Stěžovatel v předmětných stížnostech namítal, že ani okresní soud se nevypořádal s argumentací z jeho žádosti o propuštění z vazby, v takovém případě krajský soud nemohl věc řešit odkazem na takto vadné prvoinstanční odůvodnění. Ani okresní ani krajský soud se nevyslovily k otázce šancí na vyhoštění do Sýrie, nekonkretizovaly úkony policie, které jsou údajně činěny, ani neuvedly, proč dochází k prověřování občanskoprávního statusu stěžovatele, pokud tento již byl postaven najisto.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 81, článek 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek. Základní práva totiž vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Dle §350c odst. 1 tr. řádu platí, že hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o jeho vzetí do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou.
Vyhošťovací vazba představuje zvláštní institut, který se od obecného institutu vazby odlišuje úpravou podmínek, za nichž je přípustná. I zde však platí, že vazba není opatřením sankčním, ale zajišťovacím, jehož smyslem je umožnit výkon trestu vyhoštění. Důvodem pro rozhodnutí o vyhošťovací vazbě je obava, že odsouzený bude mařit výkon (právě) tohoto trestu (nikoliv jiný důvod, který by mohl být důvodem uvalení vazby průběhu trestního stíhání podle §67). Zákon pouze demonstrativně uvádí, že pod pojem maření výkonu testu lze podřadit odůvodněnou obavu, že odsouzený se bude skrývat; tato obava však může být odůvodněna i jinými skutečnostmi. Toliko na řízení o vyhošťovací vazbě a její přípustnou délku se plně vztahují ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář II. díl. 5 vydání. Praha: C.H.Beck 2005. s. 2439).
Ustanovení §350c odst. 1 tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy ("hrozí-li obavy", resp. "jinak mařit") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí přiměřeně i ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení ustanovení §350c odst. 1 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše naznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, a jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), neboť takové závěry tím nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že stěžovatel nerespektoval rozhodnutí správního orgánu o vyhoštění z území České republiky, za což byl posléze také odsouzen. Za této situace nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že by se obecné soudy v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatel bude mařit výkon trestu vyhoštění, dopustily relevantně nepřípustné "svévole". Ústavní soud tak dospěl k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovoleného uvážení (inherentní podmínce "obavy" ve smyslu §350c tr. řádu) zde nebyly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá také rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v adekvátních zjištěních, a nelze ani učinit závěr, že by v rozhodných souvislostech byly použity pouze všeobecné argumenty.
Ústavní soud dále poukazuje na skutečnost, že v dané fázi řízení se již nemohl zabývat zásadní námitkou stěžovatele, tj. samotnou nepřípustností trestu vyhoštění pro jeho bezdomovecký status (§80 odst. 3 pís. a) tr. zákoníku). Ústavní stížnost totiž směřuje pouze proti usnesení o zamítnutí stížnosti proti usnesení soudu I. stupně o ponechání stěžovatele ve vazbě (resp. o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby). O uložení trestu vyhoštění bylo pravomocně rozhodnuto již dne 11. 8. 2010. Proti tomuto rozhodnutí však stěžovatel ústavní stížnost nepodal.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu