ECLI:CZ:US:2012:2.US.815.12.1
sp. zn. II. ÚS 815/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou, adresou Kolowratský palác, Na Příkopě 1047/17, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011, č. j. 39 Co 299/2011-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně došlo k porušení zákazu libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny) a porušení rovnosti účastníků před soudem (čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky).
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, č. j. 39 Co 299/2011-73, změnil v řízení o zaplacení částky 15.000 Kč s příslušenstvím předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému (stěžovateli) uložil povinnost zaplatit výše uvedenou částku i s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka měla představovat úhradu za klempířské práce provedené žalobcem na základě smlouvy o dílo uzavřené ústně mezi žalobcem jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem. Odvolací soud vyšel z toho, že právní vztah mezi žalobcem a žalovaným se řídí občanským zákoníkem a konkrétně ustanoveními o smlouvě o dílo [§631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Z provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že provedení klempířských prací si žalovaný u žalobce ústně objednal a přestože nebylo prokázáno ujednání o výši ceny, nebylo pochyb, že práce mají být provedeny za úplatu. Tím, že na základě objednávky žalovaného žalobce práce fakticky provedl, došlo i k přijetí návrhu (§43c odst. 1 obč. zák.) a uzavření smlouvy o dílo. V řízení nebylo prokázáno, že by se účastníci dohodli na ceně díla vymezené ve faktuře ve výši 15.000 Kč, a proto je žalovaný povinen zaplatit cenu přiměřenou (§634 odst. 1 obč. zák.), za niž odvolací soud uvedenou částku považoval.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, jehož se dopustil odvolací soud. Stěžovatel nejprve stručně rekapituluje skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozsudku. Odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že v odvolacím řízení dospěl k odlišnému závěru oproti soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky řízení došlo k uzavření smlouvy o dílo, aniž by však bylo zřejmé, jak k tomuto závěru dospěl. Tento závěr je podle názoru stěžovatele zcela zmatečný a nemá oporu v provedeném dokazování, čímž vykazuje znaky libovůle. Z odvolacím soudem zopakovaných důkazů nikterak nevyplývá, že by byly konkrétní tvrzené práce ústně objednány a uzavřena smlouva o dílo. K závěru o ústní objednávce by mohl soud dospět jedině provedením důkazů účastnickými či svědeckými výpověďmi, což však neučinil. Stěžovatel rovněž rozporuje závěr odvolacího soudu o souhlasu žalovaného s provedením prací a přijetím návrhu podle §43c odst. 1 obč. zák. Odůvodnění je v tomto směru nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné a tedy i protiústavní. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o určení výše ceny přiměřené za dílo, ke kterému odvolací soud dospěl pouze na základě vlastní úvahy bez provedení jakéhokoliv dokazování. Podle názoru stěžovatele měl odvolací soud ke stanovení přiměřené ceny podle §634 odst. 1 obč. zák. ustanovit znalce. I v této části považuje odůvodnění rozhodnutí za nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. V další části rozporuje odůvodnění rozhodnutí ohledně závěru, že stěžovatel nikdy netvrdil, že by žalobce nedodal materiál uvedený ve faktuře a neprovedl příslušné práce. Stěžovatel konečně namítá porušení rovnosti účastníků řízení, neboť odvolací soud zvýhodnil žalobce. Žalobce totiž v řízení před soudem prvního stupně neunesl důkazní břemeno a nevyhověl podmínkám koncentrace řízení, ale přesto odvolací soud zcela změnil právní názor soudu prvního stupně a zhojil tak procesní pasivitu žalobce spočívající zejména v neunesení důkazního břemene. Tímto postupem porušil odvolací soud rovnost účastníků a právo na spravedlivý proces.
III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Argumentace stěžovatele, byť se jí snaží dát ústavněprávní rozměr zejména poukazováním na porušení práva na spravedlivý proces (a v jeho rámci porušení rovnosti účastníků řízení), se většinově odehrává pouze v polemice s podústavním právem a zejména pak s hodnocením důkazů (např. námitka ohledně závěru odvolacího soudu o objednání konkrétních prací a uzavření smlouvy o dílo, resp. ohledně závěru o akceptaci návrhu na uzavření smlouvy ze strany žalobce). Pokud jde o hodnocení důkazů, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
6. Odvolací soud důkazy potřebné ke změně právního náhledu na věc řádně provedl a své závěry, odchylné od soudu prvního stupně, srozumitelně a logicky zdůvodnil. Ústavnímu soudu v žádném případě nepřísluší přezkoumávání těchto skutkových i právních závěrů. Z apelačního systému, na němž je v současnosti postaveno odvolací řízení, vyplývá, že odvolací soud není vázán skutkovými zjištěními a závěry soudu prvního stupně a může provádět dokazování ve věci samé. Odvolací soud v dané věci částečně přejal skutková zjištění soudu prvního stupně a částečně sám provedl dokazování. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, což by mohlo být důvodem pro zásah ze strany Ústavního soudu, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotil.
7. Výtka stěžovatele, že z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, jak dospěl k závěru o uzavření smlouvy o dílo, rovněž není opodstatněná. Odvolací soud svůj závěr o uzavření smlouvy o dílo mezi žalobcem a žalovaným, resp. o akceptaci návrhu na uzavření smlouvy provedením konkrétních prací žalobcem, opřel právě o listinné důkazy, které sám zopakoval (např. důkaz listinou Objednané práce klempířské, důkaz rozpočtem, zápis o předání a převzetí díla atd.). V tomto směru nelze odvolacímu soudu nic vytýkat, a to ani ve vztahu k další námitce stěžovatele, že odvolací soud porušil zásadu koncentrace řízení a zhojil tak procesní pasivitu žalobce. Jak se podává z vyžádaného spisu, odvolací soud zopakoval pouze ty důkazy, které byly navrženy do doby, než bylo řízení koncentrováno. Žádné další důkazy, které by měly být navrženy některým z účastníků řízení po koncentraci řízení, nebyly odvolacím soudem provedeny. V postupu odvolacího soudu tak nelze spatřovat porušení rovnosti účastníků řízení. Pouhá skutečnost, že dospěl k odlišnému právnímu závěru oproti rozhodnutí soudu prvního stupně a prostý nesouhlas stěžovatele s posouzení věci nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
8. Ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně stanovení ceny přiměřené, kdy měl být podle názoru stěžovatele pro vyřešení této otázky ustanoven znalec, Ústavní soud podotýká, že je zcela věcí obecného soudu, zda se rozhodne pro posouzení určité otázky zadat znalecký posudek, či zda si na základě dostupných podkladů a důkazů učiní závěr o určité otázce sám. Ani zde tedy nelze spatřovat pochybení odvolacího soudu a porušení práva na spravedlivý proces.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu