ECLI:CZ:US:2012:2.US.839.12.1
sp. zn. II. ÚS 839/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Turon s. r. o. se sídlem Brno, Hlinky 133/64 zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Brno, Veveří 57, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2012 č. j. 72 C 868/2011-10 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného pravomocného rozsudku obecného soudu pro porušení čl. 2 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Městský soud v Brně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatelky, jíž se proti žalovanému domáhala zaplacení částky ve výši 1 022 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení jízdného a přirážky k jízdnému za jízdu bez platného jízdního dokladu v dopravním prostředku MHD. Zároveň stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 5 280 Kč.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti brojí výhradně proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení, třebaže petitem se domáhá zrušení rozsudku celého. Vzhledem k tomu, že ve věci samé jí bylo vyhověno, není důvod stížnosti proti výroku I. ani věcně dán.
Stěžovatelka vytýká obecnému soudu, že ke svému rozhodnutí dospěl na základě nesprávného právního posouzení věci, neboť při rozhodování o nákladech řízení vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, místo aby aplikoval vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."). Stěžovatelka sice uznává, že ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. umožňuje, aby soud rozhodl podle advokátního tarifu, odůvodňují-li to okolnosti případu, ale namítá, že od 1. 1. 2001 soudy rozhodovaly pouze podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a za tu dobu vzniklo obecné povědomí o způsobu jejich rozhodování, které se stalo stabilním a očekávatelným. Uvedeným postupem je výrazně zasahováno do právní jistoty účastníků řízení. Obecné soudy přebírají bez rozmyslu praxi Ústavního soudu, kterou však stěžovatelka považuje za protiústavní, neboť dochází k popření principu legitimního očekávání a odchýlení se od léta zažité praxe.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou.
Argumentačně obdobnými ústavními stížnostmi týkajícími se shodné právní problematiky se Ústavní soud podrobně zabýval v zamítavém nálezu ze dne 29. 3. 2012 vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3923/11, jímž je jeho senát posuzující nynější věc vázán. Závěry v něm vyslovené se proto uplatní i v daném případě a výrok o nákladech řízení napadeného rozsudku nelze považovat za protiústavní. Ústavní soud tedy na právnímu zástupci stěžovatelky známé odůvodnění citovaného nálezu pouze odkazuje.
Vzhledem k tomu, že v řízení před Městským soudem v Brně nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu