ECLI:CZ:US:2012:2.US.929.12.1
sp. zn. II. ÚS 929/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele CZECH DATA SYSTEMS, s. r. o., se sídlem V Parku 2326/18, Praha 4, právně zastoupeného Ing. Mgr. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 17, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 68 Co 542/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 30 C 154/2010 soud řízení zastavil a uložil stěžovateli (žalovanému) zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15.276 Kč. Proti výroku III. výše uvedeného rozhodnutí soudu I. stupně podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání. Napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně a stěžovateli, jakožto žalovanému, byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi, jakožto žalobci, náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 960,00 Kč.
Stěžovatel spatřuje zásadní pochybení soudu II. stupně ve skutečnosti, že v rámci odůvodnění napadeného usnesení žádným způsobem nereflektoval doplnění odvolání stěžovatele ze dne 8. 11. 2011 a nikterak se nevypořádal s novými, stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi. Tyto nové skutečnosti však stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nekonkretizuje.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud se k otázce náhrady nákladů řízení opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno základní právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde jen tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, takže opak představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí mít shora zmíněné "kvalifikované vady" značnou intenzitu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá "nesprávnost" referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není.
O takový případ se však v projednávané věci zjevně nejedná. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a jeho odůvodnění výše náhrady nákladů řízení je logické, ústavně konformní a dostatečné.
Pokud jde o stěžovatelem zmíněné doplnění odvolání ze dne 8. 11. 2011, které mělo dle jeho tvrzení obsahovat nové skutečnosti a dle jeho informací bylo odvolacímu soudu doručeno, zřejmě pochybením soudu I. stupně, až dne 12. 12. 2011, nelze než konstatovat, že vzhledem k charakteru rozhodnutí (řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu žalobcem) by ani toto doplnění nemělo na rozhodnutí odvolacího soudu žádný podstatný vliv, neboť v daném případě soud I. stupně rozhodoval zcela v intencích ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Stanislav Balík
předseda senátu