ECLI:CZ:US:2012:2.US.965.12.1
sp. zn. II. ÚS 965/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. L., Z. L., M. Ř. a I. H., všichni zastoupeni Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem advokátní kanceláře v Pardubicích, Smilova 500, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2012 č.j. 22 Cdo 4336/2009-226 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 10. 3. 2009 č.j. 23 Co 468/2008-188, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 25 C 138/2007 ze dne 14. 3. 2008 tak, že byla zamítnuta žaloba, jíž se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky v žalobě specifikovaných nemovitostí a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovatelé rovněž požadují zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto jejich dovolání.
Krajský i Nejvyšší soud dospěly k závěru, že se v daném případě stěžovatelům nepodařilo prokázat, že by v minulosti došlo k převodu spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem z M. B. na M. L. (právní předchůdkyni stěžovatelů), ani že předmětný spoluvlastnický podíl byl ze strany stěžovatelů vydržen, a jejich žalobě proto nevyhověly.
Stěžovatelé se závěry obecných soudů nesouhlasí, poukazují na závěry pléna Ústavního soudu (st. 21/05 publikované pod č. 477/2005 Sb.), kterých se dovolávali po celou dobu soudního řízení, a na které nebylo soudy relevantně reagováno. Přestože citované stanovisko řeší tzv. restituční nároky, jsou přesvědčeni, že jde o závěry obecné, které mohou být využívány, resp. respektovány i ve věcech obdobných. Dovolávají se zejména závěrů o důsledcích samotného plynutí času a poskytování ochrany dávno nevykonávanému a mnohdy zapomenutému formálnímu právu. I když jako žalobci nebyli schopni přesně definovat kupní smlouvu, kterou došlo k převodu vlastnického práva k 3/8 podílu na předmětných nemovitostech a neuvedli datum jejího uzavření, poměrně přesně prokázali okolnosti, za kterých byla uzavřena. Existenci smlouvy doložili svědeckými výpověďmi a řadou nepřímých důkazů, především o tom, že orgány veřejné moci respektovaly M. L. jako jediného vlastníka předmětných nemovitostí. Požadavek odvolacího soudu na bližší specifikaci předmětné smlouvy, pak dle názoru žalobců vybočil z rámce spravedlivého procesu. Tento závěr podporuje i odvolacím soudem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 528/02.
Stěžovatelé se domnívají, že jejich základní lidská práva byla porušena i tím, jak byla posouzena otázka možného vydržení. Dle jejich názoru lze běh vydržecí doby přerušit nikoli jakýmkoli vznesením nároku vlastníka, nýbrž pouze takovým jeho úkonem, který je s přihlédnutím ke všem okolnostem možno považovat za úkon způsobilý vyvolat u držitele důvodné pochybnosti o jeho vlastnictví.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však nezjistil.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí velmi podrobně vyložil, na základě jakých důkazů a z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatelé, kteří nedoložili smlouvu o převodu vlastnictví na jejich právní předchůdkyni, ani ji nekonkretizovali, nebylo zřejmé, o jaký typ smlouvy mělo jít, o jakém obsahu a kdy měla být uzavřena, nesplnili povinnost tvrzení o existenci právní skutečnosti mající za následek převod vlastnického práva. Odvolací soud nepřisvědčil proto názoru stěžovatelů ohledně převodu vlastnictví, který byl založen jen na subjektivní představě stěžovatelů o právních poměrech ke sporným nemovitostem, tj. že vlastníkem nemovitostí byla M. L. a M. B. se svého spoluvlastnického práva dlouho nedomáhal.
Krajský soud z analýzy vývoje institutu vydržení vlastnického práva v aplikaci na daný případ (přihlédl i k tvrzenému vydržení vlastnického práva odvozovaného z darovací smlouvy ze dne 12. 11. 1969 uzavřené mezi M. L. a M. a M. P. a z kupní smlouvy uzavřené dne 29. 11 1984 mezi M. L. a F. a Z. L.) dospěl i s odkazem na platnou judikaturu k závěru, že k vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem nemohlo dojít. Žalovaná, která uplatnila žalobu u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 326/92 soudu své nároky, zjevně zpochybnila spoluvlastnické právo stěžovatelů a poskytla tak relevantní důvody k závěru, že jejich přesvědčení o oprávněnosti držby, bylo objektivně narušeno před uplynutím desetileté lhůty.
Nejvyšší soud se závěry krajského soudu ztotožnil. V odůvodnění rozhodnutí dodal, že stanovisko Ústavního soudu publikovaného jako Sdělení pod č. 477/2005 Sb., není na daný spor dobře použitelné, a to nejenom proto, že se týká restituční problematiky, ale i proto, že se týkalo právních skutečností majících základ v individuálních či normativních aktech veřejné správy, které jsou v dochovaných pramenech zmíněny či označeny, ale nelze je již opatřit a zjistit tak jejich obsah či právní povahu. V těchto případech se pak zpravidla uplatňuje princip tzv. presumpce správnosti rozhodnutí. V posuzované věci však jde o existenci soukromoprávní smlouvy o převodu nemovitostí, přičemž tento právní titul je pouze tvrzen, a to bez jakéhokoliv bližšího obsahového i formálního upřesnění; jeho existence není ani v žádném úředním dokumentu zmíněna. K námitce dovolatelů, že odvolací soud poskytl ochranu vlastnickému právu žalované, ač není vykonáváno zhruba padesát let, lze pouze uvést, že ochranu vlastnického práva lze sice vlastníku výjimečně odepřít, ale nelze ho konstituovat bez opory v zákonné úpravě, např. jen na základě ustanovení o dobrých mravech (§3 odst. 1 obč. zák.). Má-li být vlastnické právo nabyto vydržením, musí být splněny zákonné předpoklady uvedené v příslušných ustanoveních některého z občanských zákoníků upravujících institut držby a vydržení.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc. Je zřejmé, že na základě provedeného dokazování byly přijaty právní závěry, které obecné soudy řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavnímu soudu nepřísluší v tomto směru závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud není další odvolací instancí, která by jako třetí v pořadí přezkoumávala věc z pohledu tzv. jednoduchého práva, zda ze strany právní předchůdkyně došlo či nikoliv k převodu spoluvlastnického podílu a nakolik mohli být stěžovatelé v dobré víře ohledně oprávněnosti držby. Za případný považuje Ústavní soud v této konkrétní věci i způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s námitkou stěžovatelů ohledně závěrů vyplývajících z citovaného stanoviska Ústavního soudu.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelů se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Jejich právní závěry ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, jen z rozdílného názoru na interpretaci jednoduchého nelze dovodit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu