ECLI:CZ:US:2012:3.US.1038.12.1
sp. zn. III. ÚS 1038/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky B. S., zastoupené Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou v Praze 1, Haštalská 27, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. srpna 2008 č. j. 38 C 56/2007-86, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2009 č. j. 10 Co 583/2008-146 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012 č. j. 26 Cdo 3579/2011-357, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních lidských práv, a to zejména porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), tj. práva na spravedlivý proces.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, Město Plzeň (jako pronajímatel) a stěžovatelka (jako nájemkyně) uzavřeli dne 11. srpna 1999 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou do 31. července 2001. Současně si dohodli, že neporuší-li stěžovatelka ustanovení §711 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen "obč. zák. před novelou"), prodlouží se nájem na dobu neurčitou. Dne 30. srpna 2001 uzavřeli účastníci další smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou do 31. července 2002. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. prosince 2002 č. j. 28 C 218/2002-45 byla žalobkyni uložena povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a to s odůvodněním, že nájemní smlouva ze dne 11. srpna 1999 "se neprodloužila" na dobu neurčitou a nájemní vztah jí založený zanikl uplynutím doby, na kterou byl uzavřen (tj. 31. července 2001), neboť žalobkyně od října 1999 do září 2000 neplatila nájemné z bytu, a že další nájemní poměr sjednaný na dobu určitou se - z důvodů tam uvedených - neobnovil a skončil uplynutím sjednané doby nájmu, tj. 31. července 2002.
Soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud následně řízení zastavil a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, neboť dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 C 218/2002 Okresního soudu Plzeň-město tvoří překážku věci rozhodnuté pro dané řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl, když se ztotožnil s názorem soudu odvolacího, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, kterou představuje rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. prosince 2002 č. j. 28 C 218/2002-45, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2003 č. j. 10 Co 137/2003-76.
Stěžovatelka před Ústavním soudem v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když uvádí, že další nájemní smlouvu uzavřela pod nátlakem pronajímatele, že nemohlo jít o novaci smlouvy první, a proto nájemní vztah nadále trvá.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížností napadená rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní nelze. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, obecné soudy se věcí stěžovatelky podrobně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Odůvodnění obecných soudů odpovídá ustálené judikatuře. Je třeba souhlasit se stěžejním názorem obecných soudů, že "dlouhodobě ustálená soudní praxe dovodila, že pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není [§80 písm. c) o. s. ř.], nevytváří - zásadně - překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění [§80 písm. b) o. s. ř.], vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak - podle závěrů ustálené soudní praxe - platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že (pravomocný) rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (srov. např. Handl, V. - Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl, str. 709, a v soudní praxi např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. ledna 1994 sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 2, části II., pod číslem 5, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. prosince 2001 sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod č. 85 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 8. září 2005 sp. zn. 26 Cdo 540/2005).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu