ECLI:CZ:US:2012:3.US.1048.12.1
sp. zn. III. ÚS 1048/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. P. V., zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2011 č. j. 21 Co 218/2009-40 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 3. 2009 č. j. 6 C 266/2008-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Napadeným usnesením Okresního soudu ve Znojmě byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 6 C 1437/94, v němž vystupoval jakožto žalobce. Proti němu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně usnesení soudu první instance změnil "jen tak, že se zamítá žaloba na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Co 42/2003".
Odvolací soud připomenul, že výsledek původního řízení se odvíjel ze zjištění, že konkretizované nemovitosti se již v roce 1952 staly vlastnictvím předchůdce žalovaného (Zemědělského družstva Olbramkostel, v řízení před Ústavním soudem vedlejšího účastníka), do jehož majetku byly vneseny stěžovatelovými rodiči coby členský vklad, což vylučuje právo na náhradu podle ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon o půdě"), jehož přiznání se stěžovatel žalobou domáhal. Posléze soud dovodil, že část v řízení o povolení obnovy označených důkazů (včetně výpovědi svědka O. P., podle něhož bylo v 70. letech 20. století vlastnické právo k předmětným nemovitostem převedeno zpět právním předchůdcům stěžovatele) nemůže stěžovateli přivodit příznivější rozhodnutí ve věci a další důkazy byly uplatněny již v řízení původním, v důsledku čehož důvod obnovy podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepředstavují.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 2554/2011-50, odmítl jako nepřípustné, jelikož usnesení odvolacího soudu měl za konformní ustálené rozhodovací praxi a usoudil, že neodporuje ani hmotnému právu [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].
Stěžovatel v ústavní stížnosti těmto závěrům oponuje, a dovozuje, že svědectví O. P., jakož i písemnosti následně opatřené z archivu Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Znojmo, jsou důkazy ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř., jelikož je bez své viny nemohl v původním řízení použít. Kritizuje též názor, že tyto důkazy nemohly přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci, a zdůrazňuje, že existence vlastnictví k předmětným nemovitostem nepředstavovala pouhé subjektivní přesvědčení jeho rodičů, nýbrž objektivní stav, respektovaný i tehdejšími státními orgány. Posléze dovozuje, že obecné soudy měly vedlejšímu účastníkovi uložit, aby vydal příslušný "zápis z jednání představenstva" ze 70. let minulého století.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nenáleží do soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze v případě, že by rozhodnutími obecných soudů byla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán zasáhnout.
Porušení základních práv stěžovatele v projednávané věci však shledáno nebylo, neboť obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů nepokládaly tvrzení stěžovatele souladné se zákonem stanovenými podmínkami povolení obnovy řízení. Obecnými soudy vydaná rozhodnutí jsou tedy adekvátně odůvodněna, uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) korespondují standardní judikatuře soudů i názorům doktríny, a nemohou tudíž představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli, pročež námitka nedostatku spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny) neobstojí.
Stěžovatel Ústavnímu soudu předestírá znovu argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy, jež se odbývá jen v mezích podústavního práva, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - jen z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení Ústavnímu soudu vzhledem k soudům obecným však nepřísluší, nehledě na to, že kritérium podústavní "správnosti", jak bylo řečeno, není referenčním měřítkem přezkumu ústavněprávního.
Stojí za zaznamenání, že stěžovatelova argumentace není nosná ani z pohledu konstantní soudní praxe. Stěžovatel nezpochybnil efektivně, že výsledek řízení je v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 433/98 ze dne 16. 1. 2001, na který jej upozornil již dovolací soud a z něhož vyplývá, že nárok na náhradu za znehodnocení nemovitosti podle §23 zákona o půdě" je dán tehdy, užívala-li ji organizace předchůdce žalovaného podle zvláštních předpisů, pročež je nevýznamné, došlo-li k jejich navrácení "v sedmdesátých letech" (dokonce ve smyslu "vrácení užívacích práv", jak uvádí stěžovatel v odvolání); závěr, učiněný v původním řízení, že vlastnické právo nabyl dříve předchůdce žalované, tím nemůže být dotčen. Usnesení Nejvyššího soudu, které ústavní stížností napadeno nebylo, tudíž obsahuje výstižné vysvětlení, že stěžovatelovy dovolací námitky (a totéž platí i o námitkách vtělených do ústavní stížnosti) míjí prostor, jenž svou žalobou na obnovu řízení podle §228 a násl. o. s ř. vymezil, a v němž se kritizovaná rozhodnutí pohybují.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že k takovému hodnocení nezbylo než dospět i v posuzované věci.
Senát Ústavního soudu z výše uvedených důvodů ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu