ECLI:CZ:US:2012:3.US.1062.12.1
sp. zn. III. ÚS 1062/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. P., zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem Kuzina 169, 679 76 Drnovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2011 č. j. 6 Cmo 241/2001-69, a proti výroku pod bodem II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2011 č. j. 23 Cm 248/2010-61, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. března 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2011 č. j. 6 Cmo 241/2001-69, jakož i výroku pod bodem II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2011 č. j. 23 Cm 248/2010-61, a to pro porušení článku 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. června 2011 č. j. 23 Cm 248/2010-61 ve výroku pod bodem I výroku přiznal žalovanému částečné osvobození od soudního poplatku z odvolání ve výši 100.000,- Kč a ve výroku pod bodem II zamítl jeho návrh na osvobození od soudního poplatku z odvolání ve zbývající výši 62.210,- Kč. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2011 č. j. 6 Cmo 241/2001-69 bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2011 č. j. 23 Cm 248/2010-61 v napadeném výroku pod bodem II potvrzeno.
V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze uvedl, že při úvaze, zda žalovaný má majetek a je ve finančních možnostech odvolatele zaplatit po částečném osvobození od soudních poplatků soudní poplatek ve výši 62.210,- Kč, dospěl k závěru, že v případě odvolatele nejsou dány podmínky pro jeho úplné osvobození od soudních poplatků. Odvolatel není nemajetný a je v jeho možnostech zaplatit soudní poplatek ve výši 62.210,- Kč. Z těchto důvodů je zřejmé, že ve vztahu k žalovanému nejsou podle odvolacího soudu dány podmínky pro aplikaci ustanovení §138 o. s. ř. ve znění účinném do 31. srpna 2011 a soud prvního stupně proto postupoval zcela správně, pokud návrhu žalovaného na přiznání osvobození od soudních poplatků i ve zbývající výši nevyhověl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že s ohledem na jeho nepříznivou finanční situaci a neexistenci jiného vhodného majetku, který by mohl zpeněžit a uhradit soudní poplatek za podané odvolání, jsou u něj splněny podmínky předvídané §138 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pro osvobození od soudního poplatku za podané odvolání, a to v celém rozsahu. Stěžovatel má za to, že soud druhého stupně pochybil, když nenapravil rozhodnutí soudu prvního stupně, který ve výroku pod bodem II co do částky 62.210,- Kč návrh žalovaného na přiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání zamítl. Stěžovatel je přesvědčen, že doložil, že jeho majetkové a osobní poměry v současné době reálně neumožňují, aby soudní poplatek za podané odvolání v rozsahu 62.210,- Kč uhradil. Stěžovatel se domnívá, že pokud měl odvolací soud za situace, kdy stěžovatel řádně doložil svá tvrzení v požadovaném rozsahu, tento stav za neprokázaný a nedostačující pro osvobození v celém rozsahu, měl žadatele o osvobození od soudního poplatku vyzvat k doplnění důkazů. Postup odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci §138 o. s. ř. nejsou dány, aniž by stěžovatele vyzval, aby vylíčil další rozhodující skutečnosti a navrhl k nim důkazy, považuje stěžovatel za nepřiměřený.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále je "o. s. ř.") lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly (odst. 2 cit. ust.).
Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o ně požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly.
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození, jak již bylo shora naznačeno, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem v žalobě, přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 13/98, sp. zn. II. ÚS 13/98, sp. zn. IV. ÚS 13/98) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11). Podobná situace v projednávaném případě nenastala.
V souzené věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků nebyly dány, neboť stěžovatel jako žalovaný má majetek a je ve finančních možnostech odvolatele zaplatit po částečném osvobození od soudních poplatků soudní poplatek ve výši 62.210,- Kč.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Způsob posouzení naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý, dané situaci přiměřený. Zhodnocení věci obecnými soudy nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů.
Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu