ECLI:CZ:US:2012:3.US.1073.12.1
sp. zn. III. ÚS 1073/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Winterem, advokátem v Plzni, Suvorovova 29, proti příkazům k domovní prohlídce vydaným Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 20. ledna 2012 pod sp. zn. 63 Nt 2507/2012 a dne 31. ledna 2012 pod sp. zn. 63 Nt 2509/2012 a jinému zásahu orgánu veřejné moci - Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru daní, výnosů a praní peněz, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 3. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených příkazů k domovní prohlídce. Dále navrhl, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování jeho základních práv podle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při domovních prohlídkách provedených dne 31. 1. 2012, které jsou specifikovány v protokolu o provedení domovní prohlídky, sepsaném téhož dne Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odborem daní, výnosů a praní peněz č. j. OKFK-315/TČ-2011-200222, jakož i veškerá elektronická data. Tvrdil přitom, že napadenými příkazy byla porušena jeho základní práva na nedotknutelnost jeho obydlí, garantovaná ustanovením čl. 12 odst. 1 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadenými rozhodnutími soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") nařídila podle §83 odst. 1 trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") domovní prohlídky dvou rodinných domů (a prostor k nim přináležejících) na adresách P., K. a P., ul. K., ve vlastnictví S. P., užívaných stěžovatelem coby podezřelým, s tím, že tyto domovní prohlídky provede příslušný policejní orgán.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že porušení svých základních práv spatřuje v tom, že domovní prohlídky byly provedeny jako neodkladné úkony ještě předtím, než proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, a tato skutečnost nebyla soudem náležitě odůvodněna, kromě toho nebyly splněny ani podmínky pro provedení daného úkonu jako "neodkladného" ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. Způsob, jakým je zmíněná neodkladnost odůvodněna, se stěžovateli jeví jako obecný, resp. zcela nedostatečný, neboť jej lze použít na každý případ, kde je více obviněných, přičemž chybí konkrétní skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly obavu ze zničení či zmaření předpokládaných důkazů. Navíc mu bezprostředně po skončení domovní prohlídky bylo sděleno obvinění, z čehož stěžovatel vyvozuje, že policii nic nebránilo toto učinit ještě před jejím provedením. Neodkladnost dané prohlídky má být nelogická vzhledem k délce doby, která uplynula od zahájení trestního stíhání ostatních spoluobviněných, neboť je-li označován za organizátora trestné činnosti, pak musel mít přehled o trestním stíhání spolupachatelů. Trestní stíhání ostatních obviněných v dané věci bylo přitom zahájeno dne 10. 1. 2012, v trestní věci související pak již na podzim roku 2010. Stěžovatel v ústavní stížnosti ale spáchání trestné činnosti důrazně popírá a tvrdí, že se o zahájení trestního řízení proti ostatním spoluobviněným dozvěděl až z doručeného příkazu k domovní prohlídce. Závěrem dodává, že impulzem k provedení domovních prohlídek byla výpověď obviněného T. F., učiněná při vazebním jednání, ve které jmenovaný mj. uvedl, že mu (míněno stěžovateli) vezl účetnictví. Tuto informaci policejní orgán nikde neověřil a rovnou přistoupil k provedení prohlídky, přičemž následně stejný obviněný uvedl, že účetnictví vyhodil do kontejneru. Při domovní prohlídce se prý žádné relevantní listiny nenašly, přesto byla zadržena veškerá výpočetní technika náležející jemu, jeho manželce a zde sídlící společnosti, zajištěna byla i hotovost ve výši 330 000 Kč, ačkoliv z výběrního lístku (rovněž zadrženého) plyne, že jde o peníze, které vybrala jeho manželka, s níž má zrušené a vypořádané společné jmění manželů, a to ze svého vlastního účtu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak lze vyvodit z ústavní stížnosti, stěžovatel protiústavnost zásahu do svých základních práv a svobod, k němuž došlo na základě provedených domovních prohlídek, vyvozuje z toho, že soudní příkazy, jimiž byly předmětné domovní prohlídky nařízeny, jsou stiženy takovými vadami, že nemohou z hlediska ústavnosti obstát. Příčinou toho má být především ta skutečnost, že ač podle soudu měly domovní prohlídky představovat neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., o takový úkon ve skutečnosti nešlo, resp. soud řádně tento svůj závěr (o neodkladnosti) nezdůvodnil.
Podmínkou vykonání, resp. nařízení domovní prohlídky je existence důvodného podezření, že se v příslušném obydlí nachází (mj.) věc důležitá pro trestní řízení (§82 odst. 1 tr. ř.). Soudem vydaný příkaz k domovní prohlídce musí mít písemnou formu a musí být odůvodněn (§83 odst. 1 tr. ř.). Nutno předeslat, že v době rozhodování obvodního soudu se dané trestní řízení nacházelo ve stadiu vyšetřování, resp. ve fázi, kdy již bylo zahájeno trestní stíhání proti sedmi osobám (mělo se tak stát dne 10. 1. 2012), a to pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, který obvinění měli spáchat tím, že svými transakcemi s pohonnými hmotami zkrátili daň z přidané hodnoty a státu tím způsobili škodu ve výši nejméně 810 586 513 Kč.
Trestní řád přitom nestanoví, že domovní prohlídku lze vykonat pouze u podezřelého či obviněného ze spáchání trestného činu. Domovní prohlídce se musí podrobit každý, u koho se má tato prohlídka konat, tedy i stěžovatel coby osoba, která příslušné obydlí skutečně užívá, byť již v té době stěžovatel byl v pozici podezřelého. Pokud jde o samotné příkazy k domovní prohlídce, tyto byly vydány v písemné formě a odůvodněny, přičemž ani z hlediska obsahového nemá Ústavní soud, co by obvodnímu soudu vytknul. Uvedený soud nejprve podrobně shrnul, v čem tkví podstata stíhané trestné činnosti, a následně se zabýval výpovědí učiněnou T. F. při vazebním jednání u obvodního soudu dne 12. 1. 2012, ze které vyplynulo, že organizátorem předmětné trestné činnosti měl být právě stěžovatel. Současně soud na základě i dalších skutečností dospěl k závěru o propojení obou osob (tedy stěžovatele a zmíněného obviněného). Soudem zmíněné skutečnosti jsou pak zjevně dostatečným podkladem pro závěr, že zde existuje důvodné podezření, že by se věci, které jsou v napadených rozhodnutích uvedeny, mohly nacházet právě v nemovitostech, které stěžovatel se svou manželkou obýval, resp. užíval. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelovo tvrzení, že obviněný T. F. následně uvedl, že vyhodil účetnictví firem (prostřednictvím nichž měla být trestná činnost páchána) do kontejneru, neboť při domovní prohlídce mohly a měly, jak plyne z napadených rozhodnutí, být zajištěny i jiné důkazy než jen účetnictví. Vzhledem k závažnosti (možné) trestné činnosti a konkrétních skutečností, které dokládají, že se na ní stěžovatel mohl podílet, a to navíc jako organizátor, lze stěží vytýkat orgánům činným v trestním řízení, že se pokusily opatřit důkazy touto cestou; Ústavnímu soudu není ani příliš zřejmé, jakým způsobem by bylo možné dostatečně "ověřit", zda se na daných místech nějaké důkazy nacházejí, naopak by takové šetření mohlo odhalit záměry orgánů činných v trestním řízení a vést k zničení či ukrytí případných důkazů. Ústavnímu soudu tak nezbývá než shrnout, že předmětné příkazy byly vydány z hlediska svých formálních náležitostí v souladu se zákonem, jsou řádně odůvodněny, přičemž důvody, o které se opírají, jsou (i) z hlediska ústavnosti plně akceptovatelné. S ohledem na to nelze dospět ani k závěru, že by byly předmětné domovní prohlídky provedeny neústavním způsobem, a tudíž v úvahu nepřipadá ani, že by Ústavní soud uložil orgánům činným v trestním řízení vrátit věci zabavené při domovní prohlídce či takto získaná elektronická data.
Namítá-li stěžovatel nedůvodnost, případně neodůvodněnost závěru obvodního soudu, že provedení domovní prohlídky v daném případě představovalo tzv. neodkladný úkon, i v případě oprávněnosti této námitky by ústavní stížnosti ze shora uvedených důvodů (tedy že ve vztahu k ostatním obviněným o tzv. neodkladný úkon nešlo) nebylo možné vyhovět. Nadto Ústavní soud ani v tomto ohledu by stěžovateli nemohl přisvědčit, neboť uvedený soud svůj závěr ústavně konformním způsobem zdůvodnil, přičemž je zcela zřejmé, že pokud by proti stěžovateli bylo zahájeno trestní řízení ještě předtím, než by u něho byla provedena domovní prohlídka, mohlo by to mít právě ty důsledky, o nichž hovořil obvodní soud, tedy že všechny důkazy budou zničeny nebo ukryty na jiné místo. Pokud stěžovatel uvádí, že policejní orgán mu mohl "sdělit obvinění" již před zahájením domovní prohlídky, musel by to ze stejných důvodů učinit bezprostředně před první prohlídkou, přičemž obvodní soud v době, kdy o návrhu Vrchního státního zastupitelství v Praze rozhodoval, nemohl předvídat, zda to bude vůbec možné (alespoň nic takového z ústavní stížnosti neplyne), a jde-li o druhou prohlídku, v tomto případě by to z časového hlediska zřejmě nebylo proveditelné, neboť tato prohlídka byla provedena bezprostředně po té první, a to v reakci na prohlášení stěžovatele (v této době již jako zadrženého), že se aktuálně zdržuje na adrese v P., ul. K.
K tomu možno dodat, že pokud v dané trestní věci předmětné domovní prohlídky nepředstavovaly neodkladný úkon obecně, mohlo by se konstatování obvodního soudu, že se domovní prohlídky nařizují jako neodkladný úkon, týkat pouze stěžovatele (jako podezřelého). Dle názoru Ústavního soudu přitom daný závěr není překážkou toho, aby otázku, zda domovní prohlídka ve vztahu ke stěžovateli představovala neodkladný úkon po právu, přezkoumal soud v hlavním líčení nebo veřejném zasedání při (případném) provádění příslušných důkazů.
Jde-li o ostatní stěžovatelovy námitky, tedy že policejní orgán "zabavil" částku 330 000 Kč, kterou nalezl při domovní prohlídce, ačkoliv tato patřila jeho manželce, a že při domovní prohlídce mu byly odňaty věci, které s trestnou činností nijak nesouvisí, tyto jsou s ohledem na výše uvedené závěry bezpředmětné (v prvním případě navíc daným postupem zjevně nebyl dotčen stěžovatel, ale jeho manželka). Možno dodat, že není-li již odňatých věcí k dalšímu řízení třeba, stěžovatel může požadovat jejich vrácení (§80 tr. ř.).
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu