ECLI:CZ:US:2012:3.US.1078.09.1
sp. zn. III. ÚS 1078/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti K. T., právně zastoupeného JUDr. Miroslavou Kohoutovou, advokátkou AK se sídlem Boleslavská 9, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. 6 Tdo 487/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2007 sp. zn. 6 To 78/2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2006 sp. zn. 5 T 78/2005, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2009, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v trestním řízení, vedeném proti němu jako obviněnému, neboť jimi měla být dotčena jeho základní práva, konkrétně právo vyjádřené ústavním principem nullum crimen, nulla poena sine lege, zakotveným v článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ústavní zásada spravedlivého procesu, jež se opírá o čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy a právo na ochranu osobní svobody podle článku 8 Listiny.
K tomuto pochybení obecných soudů mělo dle názoru stěžovatele dojít především tím, že skutek trestného činu, popsaný v rozsudku prvoinstančního soudu v bodě 1 až 22 výroku o vině, byl nesprávně kvalifikován jako spolupachatelství trestného činu krádeže, ačkoliv prý šlo toliko o pomoc ke spáchání dokonaného trestného činu krádeže, spáchaného jiným. Touto údajně vadnou právní kvalifikací se obecné soudy měly dopustit nepřípustné analogie trestního zákona k tíži pachatele, neboť cestou této analogie se mu z hlediska viny přičítá přísněji trestná forma trestné součinnosti, než jaké se dopustil.
Další výtka stěžovatele směřuje k tomu, že vadná kvalifikace skutku jako přísněji trestné formy pokračujícího trestného činu ve větším rozsahu, než jaký skutečně spáchal, v bodě 23 výroku o vině, vedla k chybnému závěru, že byl naplněn formální znak nebezpečné recidivy. V důsledku tohoto pochybení byl prý stěžovateli uložen nepřípustný druh trestu odnětí svobody ve zvýšené trestní sazbě, ačkoliv nebyly splněny zákonem vymezené podmínky stanovené v §41 odst. 1 a v §42 odst. 1 tr. zák. (zkratkou "tr. zák." označujeme tehdy platný trestní zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Porušení ústavního principu spravedlivého procesu spatřuje stěžovatel v deficitu náležitého odůvodnění napadených rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření všem zúčastněným obecným soudům. Jejich vyjádření odkazovala na argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích a navrhovala ústavní stížnost zamítnout, resp. odmítnout. Protože tato vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by nebyly Ústavnímu soudu a stěžovateli známy z obsahu spisu, nebylo nutné zasílat je stěžovateli k eventuální replice.
III.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Ústavní stížností napadeným prvoinstančním rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel (ve společném řízení se spoluobviněnými D. Z., J. J., Z. K., P. V., J. K., P. K., M. B. a J. Ch.) uznán vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. a), b) tr. zákona, spáchaným ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona, dále trestným činem podílnictví dle §251 odst. 1 písm. a) tr. zákona, spáchaným ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona a trestným činem pojistného podvodu dle §250a odst. 1, 3 tr. zákona, spáchaným ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen dle §247 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek Krajského soudu v Praze napadli odsouzení a státní zástupkyně odvoláním.
Vrchní soud v Praze shora citovaným rozsudkem dle §258 odst. 2 tr. řádu zčásti zrušil napadený rozsudek z důvodů §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu. Dále dle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud ohledně stěžovatele znovu rozhodl, že stěžovatel spáchal jednak trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. a), b) tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 tr. zákona, jednak trestný čin podílnictví dle §251 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Ohledně trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zákona zůstal prvoinstanční rozsudek nezměněn.
Skutky trestného činu krádeže spočívaly (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel společně s dalšími šesti spolupachateli v době nejméně od 10. 6. 2004 do 14. 12. 2004 po předchozí dohodě ve 23 případech objednával krádeže a nakupoval od samostatně stíhaného pachatele P. C. S. odcizená motorová vozidla. Na autovrakovišti v obci Tuchlovice, které stěžovatel živnostensky provozoval, spolu s dalšími spolupachateli společně organizovali okamžité rozebírání těchto odcizených vozidel na díly, zajišťovali třídění a ukládání dílů, které následně prodávali. Celkem tak stěžovatel způsobil krádežemi škodu ve výši 4.447.120,- Kč. Stěžovatel se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl již předtím v roce 2001 odsouzen pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, z jehož výkonu byl dne 5. 3. 2003 podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v trvání šesti let.
Skutky trestného činu podílnictví spočívaly (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel společně s dalšími šesti spolupachateli v době od února do července 2004 ve čtyřech dalších případech přebírali od nezjištěných osob čtyři další motorová vozidla s vědomím, že byla odcizena, vozidla ukrývali a okamžitě rozebírali na díly. Stěžovatel se tak podílel na převedení a ukrytí věcí v hodnotě 788.815,- Kč.
Odvolací soud uložil stěžovateli podle §247 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků; podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), 1) tr. řádu. Podle názoru obviněného měly být skutky uvedené v bodech 1 až 22 výroku odsuzujícího rozsudku kvalifikovány nanejvýš jako pomoc ke krádeži, spáchané samostatně stíhaným spolupachatelem P. C. S. ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., a to s ohledem na dohodu předcházející odcizení vozidel. V návaznosti na toto vytýkané pochybení stěžovatel dovodil, že nebyly naplněny ani formální znaky kvalifikace jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty.
Shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
IV.
Lze stručně zrekapitulovat tyto hlavní výtky, vznášené stěžovatelem v ústavní stížnosti vůči rozhodnutím obecných soudů:
1. Ze skutkových zjištění, popsaných ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, ani ze širšího popisu skutkových okolností v odůvodnění rozsudku, prý nelze učinit závěr, že by stěžovatelovo jednání vykazovalo znaky trestného činu krádeže, zejména chybí znak "zmocnění se cizí věci". Tento znak prý naplnil toliko hlavní pachatel S., zatímco stěžovatel se podílel ex post (po dokonání krádeže) toliko na následné manipulaci s odcizenými vozidly. Jednání stěžovatele by tedy bylo možno právně kvalifikovat nanejvýš jako pomoc ke spáchání dokonaného trestného činu krádeže.
2. Znaky, popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (např. dělba činností mezi spolupachateli), které jsou důvodem pro přísnější právní kvalifikaci krádeže, spáchané organizovanou skupinou, se prý rovněž vztahují až k době po dokonání krádeží - proto nemohou naplňovat skutkovou podstatu kvalifikované krádeže.
3. Obecné soudy při určování výše získaného majetkového prospěchu, z níž vycházely též při aplikaci právní kvalifikace, prý náležitě nezohlednily (neodečetly) výši peněžní částky, za niž byly odcizené věci stěžovatelem zakoupeny od přímého pachatele krádeží.
4. Obecné soudy prý nesprávně použily právní kvalifikaci zvláště nebezpečné recidivy, ačkoliv nebyl naplněn její materiální znak, tj. podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona.
5. Obecné soudy, zejména soud odvolací a dovolací, prý porušily pravidla spravedlivého procesu, neboť se v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly dostatečně přesvědčivě s obhajobou a s uplatněnými námitkami stěžovatele.
V.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z jejího účelu jako subsidiárního prostředku ochrany základních práv. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Jak bylo výše uvedeno, není Ústavní soud součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádný protiústavní zásah do základních práv stěžovatele a žádný důvod pro kasaci napadených rozhodnutí.
Stěžovatel v převážné části svých námitek toliko polemizuje s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva. Tyto námitky vesměs uplatnil již v průběhu trestního řízení před obecnými soudy. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o náležitě zjištěný skutkový stav, který přiléhavě právně kvalifikovaly a svá rozhodnutí důkladně a přesvědčivě zdůvodnily. Ústavní soud se s argumentací obsaženou v napadených rozhodnutích ztotožňuje a aniž by pokládal za potřebné ji opakovat, pro stručnost na ni odkazuje.
Pokud stěžovatel v odůvodnění své stížnosti uvádí námitky též proti těm částem soudních rozhodnutí, které se týkají spoluobviněné D. Z., Ústavní soud se jimi nemohl zabývat, protože stěžovatel není osobou oprávněnou k tomu, aby se ústavní stížností domáhal ochrany základních práv třetích osob. V petitu ústavní stížnosti ostatně žádný požadavek na zásah Ústavního soudu ve prospěch D. Z. není explicite formulován.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu