ECLI:CZ:US:2012:3.US.1081.12.1
sp. zn. III. ÚS 1081/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky ve věci navrhovatele M. B., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360/47, 143 00 Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2012 č. j. 4 Tdo 1401/2011-61, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2011 sp. zn. 5 To 85/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2010 sp. zn. 47 T 17/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně bezvadným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a ústavních kautel, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel obecným soudům především vytkl, že z pohledu aplikovaného zákona a takto kvalifikace dle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, nebyl stíhán pro zvlášť závažný zločin, a proto neměly soudy v kontextu dikce §88 odst. 1 trestního řádu provést důkaz odposlechy. V této souvislosti se stěžovatel dovolával rozhodovacích důvodů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011 č. j. 7 Tdo 150/2011-65, dle nichž za této situace, při spáchání trestného činu před nabytím účinnosti citovaného zákona, je takový důkaz procesně nepoužitelným. Stěžovatel vyjádřil dále přesvědčení, že popis skutku ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze neodpovídá použité právní kvalifikaci a že z něj není patrno jednak jeho zavinění ve formě úmyslu, jednak ani objektivní stránka potud, pokud se týče příčinné souvislosti mezi jednáním a trestněprávně relevantním následkem. Konečně stěžovatel také namítal, že obecné soudy oproti obžalobě precizovaly popis skutku v jeho neprospěch a Vrchní soud v Praze učinil tak posléze v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius i k jeho odvolání. Ze všech těchto blíže rozvedených důvodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak se podává z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, označený soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné [§265i odst. 1 písm. e) trestního řádu] poté, co náležitě v nezbytném rozsahu a ústavně akceptovatelným způsobem reagoval na (v ústavní stížnosti opakované) námitky stěžovatele, spadající pod rozsah dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za této situace na obsah napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu postačí jako na výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat. Nutno zdůraznit, že ve vztahu k zákonu odpovídajícímu použití odposlechů jako důkazu stěžovatel naprosto opomíjí v odůvodnění vyložené důvody, jež danou intertemporální situaci od citovaného usnesení Nejvyššího soudu odlišují, resp. staví do zcela jiné argumentační pozice. Odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze potom ústavněprávní vady, posouzeno pod aspektem námitek stěžovatele, rovněž nevykazuje.
V důsledku toho byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2012
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu