ECLI:CZ:US:2012:3.US.1109.12.1
sp. zn. III. ÚS 1109/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem AK VOLF a partneři, se sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 2011 č. j. 20 Cdo 4060/2011-67, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2011 č. j. 12 Co 64/2011-45 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. října 2010 č. j. 73 EXE 4043/2010-12, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2012, napadá stěžovatel všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením ze dne 6. 10. 2010 č. j. 73 EXE 4043/2010-12 Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil exekuci na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 na majetek stěžovatele jako povinného k uspokojení pohledávky oprávněné Mgr. L. T. R. ve výši 400 000,- Kč, jejích nákladů a nákladů exekuce, přičemž provedením exekuce pověřil ve výroku jmenovaného soudního exekutora.
Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 potvrdil usnesením ze dne 19. 5. 2011 č. j. 12 Co 64/2011-45 Městský soud v Praze.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 12. 2011 č. j. 20 Cdo 4060/2011-67 odmítl jako nepřípustné, s odůvodněním, že stěžovatel byl poučen o nepřípustnosti dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze, dovolání přesto podal.
Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění návrhu polemizuje s rozhodnutím dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání proti potvrzujícímu usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a tvrdí, že dovolání mělo být posouzeno z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy měla být zvažována jeho přípustnost v souvislosti s možným zásadním významem rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, což se však nestalo.
Obvodnímu soudu pro Prahu 9 a Městskému soudu v Praze stěžovatel vytýká nesprávné posouzení vykonatelnosti příslušného exekučního titulu, neboť, i když byla stěžovateli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 4 T 125/2009 uložena povinnost zaplatit poškozené způsobenou škodu ve výši 400 000,- Kč, mělo se tak prý stát ve zkušební době podmíněného odsouzení stěžovatele. Protože tato zkušební doba počala běžet dnem 23. 7. 2010, má stěžovatel zato, že exekuční titul není ještě vykonatelný a exekuce na majetek stěžovatele proto neměla být nařízena.
II.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požadované náležitosti a předpoklady pro její projednání.
Ústavní soud přezkoumal nejprve napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému usnesení zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již konstantně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR) a není proto ani další odvolací instancí. Z tohoto důvodu není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Takový zásah je možný pouze tehdy, jestliže obecné soudy vybočí z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak bylo výše rekapitulováno, Nejvyšší soud ČR odmítl odvolání stěžovatele, které směřovalo proti potvrzujícímu usnesení městského soudu o nařízení exekuce. Není důvod, jak ostatně uvedl i dovolací soud, pochybovat o nepřípustnosti dovolání a to ani v souvislosti s novelizací ustanovení §238a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel patrně přehlédl, že po novelizaci občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (účinným od 1. 7. 2009), bylo z ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. vypuštěno dosavadní písm. c), připouštějící podat dovolání též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.
Protože v dané věci odvolací soud rozhodoval dne 19. 5. 2011, tedy již za účinnosti novelizovaného znění §238a odst. 1 o. s. ř., je závěr dovolacího soudu o tom, že dovolání není přípustné, správný.
Z hlediska ústavnosti nelze napadenému rozhodnutí dovolacího soudu nic vytknout. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že dovolací soud se dovoláním zabýval, své rozhodnutí, byť stručně, také odůvodnil.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel odvozuje zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu ze svých úvah o přípustnosti svého dovolání. Za situace, v níž dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu o nařízení exekuce přípustné není, nelze odvozovat ani správnost závěru o zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů první a druhé instance. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím je opožděná.
Z důvodů výše vyložených proto Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 2011 č. j. 20 Cdo 4060/2011-67, odmítl jako neopodstatněnou [podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V části, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2011 č. j. 12 Co 64/2011-45 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. října 2010 č. j. 73 EXE 4043/2010-12, byla ústavní stížnost odmítnuta [podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], neboť byla podána po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu