ECLI:CZ:US:2012:3.US.1112.10.1
sp. zn. III. ÚS 1112/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Bc. P. M., Ph.D., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Srbou, advokátem AK se sídlem Údolní 33, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2010 č. j. 14 Co 193/2009-311 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2008 č. j. 37 C 301/2004-262, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Š. K., právně zastoupena JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 13, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh vedlejší účastnice řízení Ing. Š. K. se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. dubna 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2010 č. j. 14 Co 193/2009-311, jakož i rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2008 č. j. 37 C 301/2004-262, a to pro porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 301/2004, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně a vyjádření vedlejší účastnice řízení Ing. Š. K., dříve Š. K vyjádření Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a vedlejší účastnice řízení zaslal stěžovatel dvě repliky.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2008 č. j. 37 C 301/2004-262 byla žalované (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastnice") uložena povinnost zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") částku 39 750,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), dále byla zamítnuta žaloba v části, ve které žalobce požadoval částku 267 450,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II) a žalobci byla dále uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 34 628,40 Kč (výrok pod bodem III). Rozsudek soudu prvního stupně napadli žalobce i žalovaná odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2010 č. j. 14 Co 193/2009-311 byl rozsudek soudu prvního stupně (vyjma nenapadené části výroku pod bodem I o zaplacení částky 12 700,- Kč) ve zbývající části výroku pod bodem I změněn tak, že odvolací soud zamítl žalobu o zaplacení částky 27 050,- Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 101 382,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s posouzením platnosti všech tří smluv odvolacím soudem. Podle názoru stěžovatele je druhá a třetí smlouva změnou smlouvy první a tvoří dohromady jedinou smlouvu.
Procesnímu postupu soudu prvního stupně, který odvolací soud nenapravil, stěžovatel vytýká, že pokud bylo možno důvodně považovat žalobu ve znění dvou změn učiněných před přípravným jednáním, konaným dne 24. dubna 2008, za nesrozumitelnou, neurčitou, či v ní scházely stanovené náležitosti (žádnou takovou vadu však prý žaloba nevykazovala, a proto o důvodnosti výzvy nelze hovořit), měl soud postupovat v souladu s ust. §43 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a vyzvat žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil. K opravě nebo doplnění žaloby měl soud prvního stupně určit lhůtu, a žalobce poučit, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, což neučinil.
Dále stěžovatel namítá, že na jednání dne 21. dubna 2008, v reakci na doplnění žaloby podáními ze dne 4. června 2007 a ze dne 9. ledna 2008, vydal soud prvního stupně usnesení, kterým připustil změnu žaloby. Pokud soud považoval ústní projev právního zástupce žalobce na jednání soudu dne 24. ledna 2008 za další návrh na změnu žaloby a ohledně takového návrhu nevydal žádné usnesení, a dále pokud považoval ústní projev žalobce na jednání soudu dne 10. listopadu 2008 za další (opačný) návrh na změnu žaloby a tento usnesením zamítl, pak prý postupoval zmatečně a procesně nesprávně.
Stěžovatel je toho názoru, že pokud měl soud prvního stupně důvodně za to, že je potřebné, aby žalobce do protokolu doplnil svá potřebná tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc, měl žalobci poskytnout potřebné poučení, jak mu ukládá ust. §114c o. s. ř., což neučinil. Soud prý zejména žalobce nepoučil v souladu s ust. §118a odst. 1 o. s. ř., jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Tuto poučovací povinnost měl soud prvního stupně i vůči žalobci zastoupenému advokátem. Až teprve po takto řádně poskytnutém poučení měl prý soud prvního stupně požadovat po žalobci doplnění svých potřebných tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc.
III.
Městský soud v Brně ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 14. září 2011 uvedl, že podanou ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť je pouhým opakováním argumentace uplatněné stěžovatelem již dříve v průběhu řízení, se kterou se soudy vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí.
Městský soud v Brně uvedl, že předmět řízení byl v projednávané věci závazně vymezen podanou žalobou, která nevykazovala vady, které by bránily pokračování v řízení podle ust. §43 o. s. ř. Z důvodu procesní jistoty a za účelem vyloučení jakýchkoli pochybností o vymezení předmětu řízení, vyzval soud žalobce před zahájením jednání dne 24. ledna 2008, aby konkretizoval svá skutková tvrzení v tom smyslu, za které právní služby je požadována odměna, která je předmětem tohoto řízení. Žalobce poté uvedl, že "předmětem tohoto řízení je odměna za právní služby, které byly žalované poskytnuty na základě smlouvy o poskytování právní služby ze dne 12. září 2003, která byla posléze změněna dohodou ze dne 10. června 2004. Předmětem tohoto řízení tedy není poskytování právních služeb na základě smlouvy ze dne 16. července 1998, odměna za poskytování právních služeb podle této smlouvy byla žalobcem žalované vyfakturována a žalovanou řádně uhrazena. Předmětem řízení je tedy pouze odměna za poskytování právních služeb podle smlouvy druhé v pořadí ze dne 12. září 2003 (protokol na č. l. 90).
Městský soud poukázal na to, že předmět řízení je v civilním řízení vymezen čistě procesním způsobem, předmětem řízení je právě (a pouze) takový procesní nárok, který žalobce v žalobě vymezí. V projednávané věci soud postupoval jediným možným způsobem, tedy tak, že projednal žalobu ve vztahu k tomu předmětu řízení (procesnímu nároku), který žalobce vymezil v žalobě a následně opakovaně potvrdil před zahájením jednání dne 24. ledna 2008.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti městský soud upozornil na některá zjevně nesprávná tvrzení stěžovatele, a to že dne 24. ledna 2008 neproběhlo ve věci přípravné jednání podle ust. §114c o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009, jak naznačuje stěžovatel ve stížnosti (č. l. 328 a 329 spisu). Na termín 24. ledna 2008 bylo ve věci nařízeno standardní první jednání podle ust. §115 a násl. o. s. ř., k tomuto jednání se nedostavil právní zástupce žalované, pouze jeho substitut vybavený plnou mocí, která jej opravňovala pouze k omluvě právního zástupce a žádosti o odročení. S ohledem na právo žalované na zastoupení v řízení nebylo možno první jednání ve věci zahájit, soud proto přítomnost účastníků využil k činění dalších úkonů směřujících k přípravě jednání. Dne 24. ledna 2008 tedy ve věci neproběhlo přípravné jednání podle ust. §114c o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009, veškeré úvahy o procesních povinnostech soudu při takovém jednání tedy nemají v projednávané věci žádné opodstatnění.
Dále městský soud zdůraznil, že soud prvního stupně dne 24. ledna 2008 v žádném případě žalobci nesdělil, že považuje žalobu za nesrozumitelnou a neurčitou, jak nyní žalobce v ústavní stížnosti tvrdí. Soud považoval žalobu za projednatelnou od samého počátku, v žalobě byl procesní nárok vymezen dostatečným způsobem (a to tak, že předmětem řízení je odměna žalobce za právní služby provedené podle smlouvy ze dne 12. září 2003 ve výši 307.200,- Kč), soud v průběhu řízení neučinil žádný úkon, který by směřoval k odstranění vad žaloby podle ust. §43 o. s. ř. (je zřejmé, že pokud by měl soud žalobu za neprojednatelnou, nepřipravoval by jednání a už vůbec by na den 24. ledna 2008 jednání ve věci nenařizoval, ale vyzval by nejprve žalobce k odstranění vady žaloby podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř.). Uvedený závěr je plně v souladu se zněním jednacího protokolu ze dne 24. ledna 2008, kde není o jakémkoli sdělení soudu, že "považuje žalobu za nesrozumitelnou a neurčitou" ani zmínka; protokolaci ani znění protokolu žalobce nikdy nezpochybnil a nečiní tak ani v podané stížnosti. Městský soud uzavřel, že žalobce v projednávané věci nepožadoval doplatek za veškeré služby, které kdy žalované poskytl, jak se nyní snaží tvrdit, po skutkové stránce učinil předmětem řízení pouze ty právní služby, které poskytl žalované podle smlouvy ze dne 12. září 2003, tedy takové úkony, které vykonal po uzavření této smlouvy.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 12. prosince 2011 odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se všemi námitkami stěžovatele týkajícími se právního posouzení předmětné věci podrobně zabýval.
Vedlejší účastnice řízení Ing. Š. K. ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 8. listopadu 2011 uvedla, že podanou ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. S ohledem na uvedené navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a aby stěžovateli byla uložena povinnost nahradit jí náklady řízení.
Stěžovatel ve svých dvou replikách ze dne 11. 10. 2011 a ze dne 16. 1. 2012 polemizuje s vyjádřeními obecných soudů a vedlejší účastnice, žádnou další ústavněprávní argumentaci nedoplňuje a setrvává na námitkách, obsažených v ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud konečně neshledal důvod vyhovět ani návrhu vedlejší účastnice, aby Ústavní soud stěžovateli uložil povinnost nahradit jí náklady tohoto řízení. Podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh vedlejší účastnice týkající se náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu