ECLI:CZ:US:2012:3.US.1121.12.1
sp. zn. III. ÚS 1121/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Janem Petrákem, advokátem se sídlem Štefánikova 18/25, 150 00 Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2012 č. j. 5 Cmo 467/2011-145 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2011 č. j. 53 Cm 530/2009-128, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. března 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2012 č. j. 5 Cmo 467/2011-145, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2011 č. j. 53 Cm 530/2009- 128, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2012 č. j. 5 Cmo 467/2011-145 bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2011 č. j. 53 Cm 530/2009- 128, kterým soud prvního stupně zamítl žádost druhého žalovaného (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") o osvobození od soudních poplatků.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v posuzované věci uvedl žalovaný pouze minimum informací o svých poměrech a tyto navíc (s výjimkou rozhodnutí, týkajících se exekučního řízení) ničím neosvědčil. Za situace, kdy se zjevně nelze spolehnout na úplnost a korektnost jím uváděných údajů, není možné, uzavřel vrchní soud, mu osvobození od soudního poplatku přiznat. K námitce nejednotnosti soudního rozhodování vrchní soud uvedl, že je irelevantní, jaké údaje poskytl žadatel soudu v jiném řízení a jak bylo o jeho žádosti na jejich základě rozhodnuto.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů při znalosti majetkových poměrů stěžovatele svědčících o jeho objektivním nároku na přiznání osvobození od soudních poplatků a zejména při vědomí skutečnosti, že stěžovatel nemá vzhledem k nařízeným exekucím na jeho majetek žádnou zákonnou možnost ze svého majetku uhradit jakékoliv částky na úhradu soudních poplatků, postupovaly tak, že znemožnily stěžovateli uplatnit jeho právo na odvolání se proti rozhodnutím soudu prvního stupně. Stěžovatel poukazuje na to, že zejména soud prvního stupně svým závěrem uvedeným v odvolání stěžovateli doporučil postup, který je v přímém rozporu se zákonem, neboť v případě, kdy by si jakýmkoliv způsobem stěžovatel "obstaral" finanční prostředky na úhradu soudního poplatku bez toho, aby zároveň v poměrné výši hradil své závazky vůči svým ostatním věřitelům, by se dopustil porušení zákona dokonce s možnými trestněprávními následky. Soudům obou instancí tak muselo být podle stěžovatele ještě před vydáním napadených rozhodnutí zřejmé, že v případě nevyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků nebude stěžovatel schopen soudní poplatek z odvolání uhradit, pokračovat v řízení a v hájení svých ústavních práv. Tímto postupem obecných soudů, které postupovaly čistě formalistickým způsobem bez zohlednění všech okolností konkrétního případu, bylo stěžovateli zabráněno bránit se proti neoprávněnému nároku vznesenému v předmětném řízení. Tato nemožnost je zdůrazněna i procesním postupem Městského soudu v Praze, který svým usnesením ze dne 6. března 2012 č. j. 53 Cm 530/2009-153 řízení o odvolání, pro které stěžovatel žádal osvobození od soudního poplatku, zastavil a navíc přiznal zcela neoprávněně žalobci náhradu nákladů řízení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále je "o. s. ř.") lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to, že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly (odst. 2 cit. ustanovení).
Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat. Změní-li se poměry účastníka (vedlejšího účastníka), které byly rozhodné pro přiznání osvobození od soudních poplatků, takovým způsobem, že již osvobození neodůvodňují, nebo jestliže soud dodatečně zjistí, že skutečné poměry účastníka osvobození od soudních poplatků neodůvodňovaly již v době, kdy bylo přiznáno, je soud povinen účastníku (vedlejšímu účastníku) osvobození od soudních poplatků odejmout.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl.
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že taková rozhodnutí zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození, jak již bylo shora naznačeno, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem v žalobě, přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 13/98, sp. zn. II. ÚS 13/98, sp. zn. IV. ÚS 13/98) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03). Takovéto dotčení by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11).
Podobná situace v projednávaném případě nenastala.
V souzené věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků nebyly dány, neboť stěžovatel ve své žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl pouze minimum informací o svých poměrech a tyto navíc (s výjimkou rozhodnutí, týkajících se exekučního řízení) ničím neosvědčil.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Způsob posouzení naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý, dané situaci přiměřený. Zhodnocení věci obecnými soudy nevybočuje z ústavněprávních limitů.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu